Černá mikina a stíny minulosti: Příběh jedné rodiny z Brna
„Mami, proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ Aurora stála ve dveřích mého malého bytu na Veveří, oči měla zarudlé a ruce zaťaté v pěst. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno, co jsem se snažila skrývat, vyplulo na povrch. Byla jsem unavená, v černé mikině, kterou jsem si oblékla jen proto, abych zakryla třesoucí se ruce. Nový krátký účes mi měl dodat odvahu, ale teď jsem se cítila nahá.
„Jakou pravdu myslíš?“ snažila jsem se získat čas. Věděla jsem přesně, na co naráží. Na to, proč jsem před dvěma lety odešla z Prahy, proč jsem přestala zpívat, proč jsem se uzavřela do sebe a přestala komunikovat s vlastní dcerou.
Aurora se nadechla a hlas jí přeskočil: „O tátovi. O tobě. O tom, proč už nejsme rodina.“
Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film – první koncerty v brněnských klubech, svatba s Petrem na radnici pod Petrovem, narození Aurory v porodnici na Obilním trhu. A pak ten den, kdy mi lékařka oznámila diagnózu: roztroušená skleróza. Všechno se změnilo. Petr to nezvládl. Odešel za jinou ženou, mladší, zdravější. Aurora zůstala mezi námi jako most, který se pomalu rozpadal.
„Chtěla jsem tě chránit,“ zašeptala jsem. „Nechtěla jsem tě zatěžovat svými problémy.“
„Ale já nejsem malá holka!“ vykřikla Aurora. „Celé roky jsi mi lhala! Myslela jsem, že jsi silná, že všechno zvládneš. Ale ty ses jen schovávala!“
Slzy mi stékaly po tvářích. „Máš pravdu. Schovávala jsem se. Před tebou, před světem… před sebou.“
Aurora si sedla ke stolu a začala si nervózně hrát s mobilem. „Víš, že táta má teď novou rodinu? Dvě malé děti? A já… já tam nepatřím.“
Cítila jsem bolest v hrudi. „To mě mrzí. Ale ty vždycky budeš moje dcera. I když jsem ti ublížila.“
Chvíli bylo ticho. Z kuchyně bylo slyšet jen tikání starých hodin po babičce.
„Proč jsi přestala zpívat?“ zeptala se tiše Aurora.
„Protože už jsem neměla sílu,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Hudba pro mě byla všechno. Ale když odešel táta a přišla nemoc… měla jsem pocit, že už nemám co říct.“
Aurora vstala a přešla ke mně. „Ale teď jsi zpátky v Brně. Lidi tě tu mají pořád rádi. Viděla jsem komentáře pod tvou fotkou – všichni tě obdivují.“
Usmála jsem se skrz slzy. „To je jen iluze. Lidi vidí černou mikinu a nový účes, ale nevidí, co je uvnitř.“
Aurora mě objala. „Já to vidím. A chci ti pomoct.“
Poprvé po dlouhé době jsem cítila naději. Možná ještě není pozdě začít znovu.
Večer jsme spolu seděly na balkoně, dívaly se na světla města a popíjely čaj z hrníčků s motivem brněnského draka.
„Mami,“ začala Aurora opatrně, „co kdybychom spolu zase něco zazpívaly? Jen tak… pro radost?“
Zasmála jsem se. „Nevím, jestli to ještě umím.“
„To nevadí,“ usmála se Aurora. „Hlavně když budeme spolu.“
A tak jsme zpívaly – potichu, nejistě, ale srdcem. Možná jsme nebyly dokonalé, ale byly jsme opravdové.
Když Aurora odešla domů, zůstala jsem sedět na balkoně a přemýšlela o všem, co jsme si řekly i neřekly. Proč je tak těžké být upřímný k těm, které milujeme nejvíc? A dá se vůbec napravit to, co jsme roky zanedbávali?
Možná je čas přestat se schovávat za černou mikinu a nový účes… Možná je čas začít znovu žít – i když to bolí.
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě napravit vztah mezi matkou a dcerou po tolika letech mlčení?