Cesty, které jsem nešel: Ohlédnutí za životem plným nevyřčených přání a rodičovských chyb

„Proč jsi nikdy nejel s námi na dovolenou, tati?“ ozvala se tichým hlasem moje dcera Lucie, když jsme seděli naproti sobě v kuchyni. Bylo to poprvé po letech, co jsme spolu mluvili o něčem hlubším než o počasí nebo zdraví. Její oči byly plné výčitek, ale i smutku, který jsem do nich zasel já sám.

Mlčel jsem. V hlavě mi běžely obrazy starých map, kufrů zaprášených na půdě a letáků cestovních kanceláří, které jsem kdysi schovával do šuplíku s tím, že „až bude čas“. Jenže čas nikdy nebyl. Vždycky byla práce, hypotéka, rozbité auto, nemocná tchyně. A pak už jen zvyk a strach z neznámého.

Lucie si povzdechla. „Víš, když jsme byli malí, záviděla jsem spolužačkám, jak jim rodiče vyprávějí o moři. My jsme měli jen Mácháč a chatu u Sázavy.“

„Já vím,“ zašeptal jsem. „Myslel jsem, že dělám to nejlepší. Že když budu pořád doma a budu pracovat, bude vám dobře.“

„Ale nebylo,“ odpověděla prostě. „Byli jsme pořád sami.“

Ta slova mě bodla hlouběji než jakákoli nemoc nebo stáří. Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem seděl u stolu s účtenkami a Lucie s bráchou Petrem si hráli v pokoji. Kolikrát mě volali, abych si šel hrát s nimi, ale já měl vždycky něco důležitějšího na práci.

Teď sedím v bytě na pražském sídlišti, kde je ticho tak husté, že by se dalo krájet. Manželka Alena mi zemřela před třemi lety a děti mají své životy. Občas přijdou na návštěvu, ale většinou jen proto, že se to sluší.

Před pár týdny mi Petr přinesl fotky z dovolené v Toskánsku. Smál se na nich se svou ženou a malým synem. „Tati, měl bys někdy jet s námi,“ řekl mi. Jenže já už se bojím. Bojím se letadla, cizí řeči i toho, že bych byl jen přítěží.

Vzpomínám si na své mládí v Teplicích. Tehdy jsem snil o tom, že procestuji svět. S kamarádem Honzou jsme plánovali stopem do Jugoslávie nebo do Alp. Ale pak přišla vojna, práce v chemičce a svatba s Alenou. Najednou byly sny pryč a zbyla jen každodenní rutina.

Jednou za čas se mi zdá sen: stojím na nádraží s batohem na zádech a vlak už houká k odjezdu. Chci nastoupit, ale nohy mi nejdou z místa. Pak se probudím a cítím v hrudi tíhu, kterou neumím pojmenovat.

Minulý týden jsem byl na pohřbu svého souseda Karla. Jeho syn tam plakal a říkal: „Tati, proč jsme spolu nikdy nebyli na horách?“ A já jsem věděl přesně, co cítí.

Dnes večer mi Lucie poslala zprávu: „Tati, pojďme spolu někam vyrazit. Třeba jen na výlet do Českého ráje.“

Sedím u stolu a koukám na tu zprávu už půl hodiny. Chci napsat ano, ale něco mě brzdí. Co když už je pozdě? Co když už neumím být otcem ani společníkem?

Vzpomínám si na Alenu. Kolikrát mi říkala: „Jendo, život není jen práce a povinnosti.“ Já ji neposlouchal. Teď bych dal všechno za to, abych mohl vrátit čas.

Moje vnučka Anička mi jednou řekla: „Dědo, proč jsi nikdy nebyl u moře?“ Nevěděl jsem, co odpovědět. Možná proto teď tolik bolí vidět fotky ostatních rodin z dovolených na Facebooku.

Někdy mám pocit, že celý můj život je o tom, co jsem neudělal. Nejen cesty do ciziny, ale i obyčejné chvíle s rodinou – společné večeře, hry na zahradě nebo výlety do lesa.

V televizi běží dokument o lidech, kteří ve stáří cestují po světě. Dívám se na ně s obdivem i závistí. Oni se nebáli žít.

Možná ještě není pozdě něco změnit. Možná bych měl Lucii napsat: „Ano, pojedeme.“ Ale bojím se selhání – stejně jako celý život.

Když zavírám oči, slyším hlas své ženy: „Jendo, neboj se žít.“

Možná právě teď je ta chvíle udělat první krok.

Říkám si: Je možné napravit chyby minulosti? Nebo už zůstanu navždy vězněm svých neuskutečněných snů? Co byste udělali vy na mém místě?