Cesty, které jsem nešel: Reflexe nad ztracenými příležitostmi a rodičovskými lítostmi

„Proč jsi nikdy neodjel, Karle?“ ptala se mě často moje žena Jana, když jsme seděli u stolu a dívali se na staré mapy světa, které jsem kdysi sbíral. Byla to otázka, která mě pronásledovala celé roky. Seděl jsem tam, s pohledem upřeným na mapu Evropy, a přemýšlel o všech těch místech, která jsem nikdy neviděl. „Nevím,“ odpověděl jsem vždycky tiše, ale pravda byla taková, že jsem se bál. Bál jsem se opustit to, co jsem znal. Bál jsem se neúspěchu.

Když jsme s Janou měli děti, myslel jsem si, že to bude jinak. Myslel jsem si, že s nimi budu cestovat, ukážu jim svět a naučím je milovat dobrodružství. Ale jak roky plynuly, uvědomil jsem si, že jsem se stal vězněm své vlastní rutiny. Práce v továrně mě pohltila a já jsem se stal otcem, který byl vždycky příliš unavený na to, aby něco podnikl.

„Tati, proč nemůžeme jet k moři jako ostatní rodiny?“ ptal se mě jednou můj syn Petr s nadějí v očích. „Možná příští rok,“ odpověděl jsem mu a cítil se provinile. Ale ten příští rok nikdy nepřišel. Místo toho jsme trávili léto na zahradě za domem, kde jsem se snažil předstírat, že je to stejně dobré jako dovolená u moře.

Moje dcera Anna byla jiná. Byla snílek jako já kdysi. Často mi vyprávěla o svých plánech cestovat po světě a já ji vždycky povzbuzoval, aby šla za svými sny. „Nenech si ujít příležitosti jako já,“ říkal jsem jí často. Ale uvnitř mě to bolelo. Bolelo mě vidět ji odcházet a vědět, že já sám jsem nikdy neměl odvahu udělat totéž.

Jednoho dne, když už byly děti dospělé a Jana odešla z tohoto světa, seděl jsem sám v našem prázdném domě. Všude kolem mě byly vzpomínky na život, který jsem žil, ale také na životy, které jsem nikdy neprožil. Vzal jsem do ruky starou mapu a začal ji znovu prohlížet. Tentokrát jsem si představoval všechny ty cesty, které bych mohl podniknout.

„Co kdybych tehdy odjel?“ ptal jsem se sám sebe nahlas. „Co kdybych vzal děti na ty cesty? Jaké by byly naše životy dnes?“ Tyto otázky mě pronásledovaly každý den.

Když mi bylo sedmdesát let, rozhodl jsem se konečně udělat něco pro sebe. Prodal jsem dům a koupil si malý karavan. Chtěl jsem vidět alespoň kousek světa, než bude příliš pozdě. Ale i když jsem cestoval po České republice a viděl krásy naší země, stále mi chyběla ta odvaha vyrazit dál.

Jednoho večera jsem zastavil u jezera Lipno a seděl tam pod hvězdami. Přemýšlel jsem o tom všem, co jsem ztratil a co bych mohl ještě získat. „Ještě není pozdě,“ říkal jsem si. Ale uvnitř mě hlodal pocit lítosti.

Moje děti mi často volají a ptají se mě na mé cesty. Jsou šťastné, že konečně dělám něco pro sebe. Ale já vím, že už nikdy nebudu mít tu možnost vidět svět jejich očima.

„Je tohle opravdu život, který jsem chtěl žít?“ ptám se sám sebe každý den. A i když vím, že už nemohu změnit minulost, stále doufám, že najdu klid v tom, co mám teď.