Chata, kterou mi vzali zpět: Příběh zrady v rodině

„To snad nemyslíte vážně!“ vykřikl jsem a hlas se mi zlomil. Stál jsem uprostřed kuchyně, kde ještě voněla čerstvě upečená bábovka, a díval se na mámu s tátou, kteří seděli u stolu jako dva cizí lidé. Táta si nervózně pohrával s klíči od auta a máma se vyhýbala mému pohledu.

„Petře, my jsme si to rozmysleli,“ řekla tiše máma. „Ta chata je přece rodinné dědictví. Nemůžeme ji jen tak nechat být.“

V tu chvíli mi hlavou proběhly všechny ty roky dřiny. Jak jsem sám vytrhával shnilé podlahy, jak jsme s Lenkou natírali stěny a vyměňovali okna. Kolik nocí jsem nespal, protože jsem počítal každou korunu, abychom mohli koupit novou střechu. A teď? Teď mi chtějí všechno vzít.

„Ale vždyť jste mi ji dali! Říkali jste, že už sem nikdy nechcete jezdit. Že je to jen starost navíc!“

Táta se zamračil. „Byli jsme unavení, Petře. Ale teď jsme si uvědomili, že bychom tu mohli trávit důchod. Vždyť jsi to udělal tak krásné…“

„Tak krásné,“ zopakoval jsem v duchu a sevřelo se mi hrdlo. Vzpomněl jsem si na první zimu, kdy jsme tu s Lenkou a dětmi mrzli pod dekami, protože kamna sotva hřála. Na to, jak jsem prosil souseda Karla o pomoc s elektrikou, když nám vyhořela zásuvka. Na to, jak jsme tu slavili první Vánoce – skromné, ale šťastné.

Lenka stála za mnou a položila mi ruku na rameno. „Tohle není fér,“ zašeptala. „Všechno jsme do toho dali.“

Máma se rozplakala. „My víme, že jsi toho hodně udělal… Ale je to pořád naše chata.“

Vztek ve mně bublal jako voda v papiňáku. „Tak proč jste mi ji vůbec dávali? Proč jste mi slibovali, že je moje?“

Táta se postavil a podíval se na mě tvrdým pohledem. „Protože jsme si mysleli, že to bude lepší pro všechny. Ale teď… teď chceme být zase rodina. Chceme tu být spolu.“

Zasmál jsem se hořce. „Spolu? Teď? Když už je všechno hotové? Když už není co opravovat?“

Ticho bylo husté jako mlha nad rybníkem za chatou. Děti seděly v obýváku a tiše sledovaly pohádku, netušíc, že se jim možná rozpadá domov.

Vzpomněl jsem si na den, kdy mi táta předal klíče. Bylo to v létě před čtyřmi lety. Seděli jsme na verandě a pili pivo.

„Petře,“ řekl tehdy táta vážně, „my už na to nemáme sílu. Chata je tvoje. Dělej si s ní, co chceš.“

Byl jsem šťastný. Měl jsem pocit, že mi táta poprvé v životě opravdu věří. Že mi něco předává.

Teď tu stojím a mám pocit, že mi bere všechno.

„A co když vám ji nedám?“ zeptal jsem se tiše.

Máma se rozplakala ještě víc. „Nechceme se hádat… Ale je to naše.“

Lenka mě vzala za ruku. „Petře, nenech si to líbit.“

Podíval jsem se na rodiče a cítil jen prázdnotu. Všechno úsilí, všechny sny – najednou byly k ničemu.

„A co děti?“ zeptal jsem se nakonec. „Co jim mám říct? Že už sem nesmíme jezdit? Že jejich děda s babičkou si to rozmysleli?“

Táta pokrčil rameny. „Můžete sem jezdit… když budeme souhlasit.“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

Večer jsme s Lenkou seděli na verandě a mlčky koukali do tmy.

„Co budeme dělat?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě. „Mám chuť všechno vzdát.“

Lenka mě objala. „Ale my jsme tu doma…“

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, co je vlastně rodina. Jestli je to jen krev a příjmení – nebo něco víc. Jestli mám bojovat za to, co jsme vybudovali – nebo ustoupit a nechat rodiče vyhrát.

Ráno jsem šel k rybníku a díval se na mlhu stoupající z vody.

„Proč je to tak těžké?“ ptal jsem se sám sebe nahlas.

Možná by bylo jednodušší všechno nechat být a začít znovu jinde. Ale proč bych měl přijít o všechno jen proto, že někdo změnil názor?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za domov – i když to znamená jít proti vlastní rodině?