Co jsem ztratila po šedesátce: Deset věcí, kterých jsem se vzdala, a lítost, která přišla potom

„Proč jsi mi nikdy neřekla, že tě to tolik bolí?“ zeptala se mě dcera Jana, když jsme seděly v kuchyni u stolu, kde kdysi bývalo živo. Její hlas byl tichý, ale v očích měla slzy. Mlčela jsem. Co na to říct? Že jsem si myslela, že když se vzdám některých věcí, bude život jednodušší? Že už na to nemám sílu? Nebo že jsem prostě nevěděla, jak jinak?

Jmenuji se Milena a letos mi bylo šedesát pět. Když jsem slavila šedesátiny, rozhodla jsem se, že je čas něco změnit. Děti už byly dávno z domu – Jana žije v Brně, Petr v Praze. Manžel František zemřel před třemi lety a já zůstala sama v našem bytě na sídlišti v Ostravě. První měsíce po jeho smrti jsem byla jako tělo bez duše. Pak jsem začala škrtat ze svého života věci, které mi připadaly zbytečné nebo bolestivé. Myslela jsem si, že tím získám klid. Ale místo toho přišla lítost.

První věc, které jsem se vzdala, bylo vaření pro rodinu. Dřív jsme se scházeli každou neděli – já vařila svíčkovou nebo bramborový salát s řízky a děti přijely i s vnoučaty. Po Františkově smrti jsem jim začala říkat, že nemám sílu vařit a že ať radši přijedou až někdy jindy. Byla to lež. Sílu bych našla, ale bála jsem se té prázdnoty u stolu, kde chyběl on. Jenže tím jsem přišla o společné chvíle a dnes už vím, že ty neděle mi nikdo nevrátí.

Druhá věc byla práce na zahrádce. Měla jsem malou zahrádku v kolonii u řeky Ostravice. Každé jaro jsem tam sázela rajčata a hrášek, František sekal trávu a děti si hrály v trávě. Po jeho smrti jsem zahrádku prodala sousedovi panu Novotnému. Říkala jsem si, že už to nezvládnu sama. Ale když teď jdu kolem a vidím cizí lidi na místě, kde jsme byli šťastní, bolí mě to víc než záda.

Třetí věcí bylo přátelství s Helenou. Byly jsme kamarádky od školy, prošly jsme spolu vším – svatbami, rozvody i nemocemi dětí. Jenže Helena začala být nemocná a já měla pocit, že mě její stesky dusí. Přestala jsem jí volat a ona mi pak napsala dopis: „Chybíš mi.“ Neodpověděla jsem. Helena před rokem zemřela na rakovinu a já jí to nikdy nevysvětlila.

Čtvrtá věc – vzdala jsem se svého vzhledu. Přestala jsem chodit ke kadeřnici, malovat se i kupovat si nové oblečení. Říkala jsem si: „Na co? Pro koho?“ Ale když mě jednou potkala sousedka paní Křížová a řekla: „Mileno, ty jsi nějaká smutná,“ uvědomila jsem si, že už nejsem ta žena, kterou býval František pyšný ukazovat na plesech.

Pátá věc byla hudba. Dřív jsme doma pořád hráli rádio nebo gramofon – František miloval Karla Gotta a já Hanu Hegerovou. Po jeho smrti jsem gramofon schovala do skříně a doma bylo ticho. To ticho mě ale začalo dusit.

Šestá věc – vzdala jsem se cestování. Vždycky jsme s Františkem jezdili aspoň jednou za rok do lázní nebo na výlet do Beskyd. Po jeho smrti jsem si říkala, že už to nemá smysl. Ale když mi dcera nabídla společný víkend v Jeseníkách a já odmítla s tím, že mám moc práce doma (další lež), viděla jsem v jejích očích zklamání.

Sedmá věc byla moje zdraví. Přestala jsem chodit na kontroly k lékaři – bála jsem se špatných zpráv a říkala si: „Když o tom nebudu vědět, nebude to tak zlé.“ Jenže pak mě jednou odvezli do nemocnice s vysokým tlakem a já pochopila, jak hloupé to bylo.

Osmá věc – vzdala jsem se psaní deníku. Psala jsem si celý život – radosti i bolesti. Po Františkově smrti jsem přestala. Myslela jsem si, že když to nenapíšu, nebude to tak bolet. Ale bolest nezmizela.

Devátá věc byla víra v lidi. Začala jsem být podezřívavá – bála jsem se podvodníků po telefonu i sousedů, kteří chtěli půjčit peníze. Zavřela jsem se doma a svět za dveřmi mi připadal nebezpečný.

Desátá věc – vzdala jsem se naděje na lásku. Myslela jsem si, že po šedesátce už člověk nemůže nikoho potkat ani milovat. Ale pak mi jednou v tramvaji podržel dveře pan Šimek z vedlejšího vchodu a usmál se na mě tak hezky… A já jen sklopila oči.

Teď tu sedím naproti Janě a ona čeká na odpověď. „Mami,“ říká tiše, „proč jsi nám nedovolila být ti blíž?“

A já konečně odpovídám: „Protože jsem měla strach… Strach z toho, že když něco pustím z ruky, už to nikdy nevrátím.“

Dnes už vím, že některé věci pustit musíme – ale jiné bych měla držet pevněji než kdy dřív.

Kdy jste naposledy něco vzdali vy? A stálo vám to za tu lítost?