Co za drzostná rodina! Bal se, jedeme domů. Už je nikdy nenavštívím – rodinné drama, které změnilo náš život

„To snad nemyslíš vážně, mami! Tohle už nikdy nechci zažít!“ křičela na mě dcera Klára, když jsme v slzách vycházely z bytu mé sestry Jany. Její hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. V ruce jsem svírala klíče od auta a v hlavě mi hučelo. Všechno, co jsem si o rodině myslela, se během jediného odpoledne rozpadlo na prach.

Byl to obyčejný nedělní oběd. Jana nás pozvala k sobě do paneláku na Jižním Městě. Prý abychom se zase po dlouhé době všichni viděli. Přijela jsem s Klárou a manželem Petrem, v ruce dort a v duši naději, že se po měsících hádek konečně usmíříme. Už ve dveřích mě ale přivítal Janin ledový pohled a její manžel Milan sotva zvedl oči od televize. „No konečně, už jsme mysleli, že ani nepřijdete,“ procedila Jana mezi zuby.

Sedli jsme si ke stolu. Jana začala servírovat polévku a hned spustila: „Tak co, Hanko, jak to zvládáš sama v tom vašem malém bytě? Prý ti Petr moc nepomáhá.“ Petr se na mě podíval a já cítila, jak rudnu. „To není pravda,“ snažila jsem se bránit, ale Jana mě nenechala domluvit. „No jo, vždyť ty jsi vždycky všechno zvládala sama, viď? Ale děti ti trochu přerůstají přes hlavu.“

Klára se na mě vyděšeně podívala. Milan se uchechtl a dodal: „No jo, když někdo neumí vychovávat…“ V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale zůstala jsem sedět, protože jsem si říkala, že to přece musíme zvládnout. Jsme rodina.

Oběd pokračoval v podobném duchu. Jana neustále rýpala do mého života – jak špatně vychovávám Kláru, jak málo vydělávám, jak jsem si špatně vybrala manžela. Petr seděl tiše a jen občas něco zamumlal. Cítila jsem se sama proti všem.

Když přišla řeč na naši maminku, která je už půl roku v domově důchodců, Jana spustila další tirádu: „Ty za ní skoro nechodíš! Všechno je na mně! Kdyby ses víc snažila, nemusela by tam být.“ To už jsem nevydržela. „Jano, víš dobře, že tam chodím každý týden! A kdybych měla víc času a peněz, možná by mohla být u nás doma!“

Jana se rozesmála: „No jasně, u vás v tom vašem kumbálu! To bys ji radši nechala umřít v chudobě!“ Milan přisadil: „Hlavně že máš čas na svoje koníčky a kafíčka s kamarádkama.“

Klára začala brečet. Petr mě chytil za ruku a šeptl: „Pojďme pryč.“ Ale já pořád doufala, že se to nějak uklidní. Že Jana pochopí, jak moc mě její slova bolí.

Místo toho přišel poslední hřebík do rakve našeho vztahu. Jana vytáhla starou rodinnou fotografii a začala před všemi vykládat historky o tom, jak jsem byla vždycky ta problémová sestra. „Pamatujete si, jak Hanka rozbila tátovi auto? A jak nám lhala o škole?“ Smáli se mi do očí. Cítila jsem se jako malá holka, kterou zase nikdo nebere vážně.

To už jsem nevydržela. Vstala jsem od stolu a řekla: „Dost! Tohle už nikdy nechci zažít. Balíme se a jedeme domů.“ Klára mě objala a mezi vzlyky šeptala: „Mami, proč jsou tak zlí?“

Cestou domů jsme mlčeli. Petr řídil a občas se na mě podíval ve zpětném zrcátku. Klára seděla vzadu a tiše plakala. Já měla pocit, že se mi zhroutil celý svět.

Doma jsem seděla v kuchyni a přemýšlela: Co když má Jana pravdu? Nejsem dost dobrá dcera? Nejsem dost dobrá matka? Proč je rodina někdy tím největším nepřítelem?

Dny plynuly a já se snažila na všechno zapomenout. Ale nejde to. Každý večer mi hlavou běží Janina slova a Milanův posměch. Klára se mě pořád ptá: „Mami, proč nás nemají rádi?“ A já nevím, co jí mám odpovědět.

Jednou večer přišla Klára do kuchyně a řekla: „Mami, já už tam nikdy nechci jet. Můžeme být jen my tři?“ Objala jsem ji a slíbila jí to.

Od té doby jsme s Janou nemluvily. Maminku navštěvuji sama a ona se mě pokaždé ptá: „Proč už nechodíte všichni spolu?“ Nedokážu jí říct pravdu.

Někdy si říkám – můžeme vůbec odpustit lidem, kteří překročili všechny hranice? Nebo je lepší chránit sebe a své děti i za cenu toho, že přijdeme o část rodiny?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec něco takového odpustit?