Čtyři roky poté: Jak jsem ztratila bratra a rozpadla se naše rodina

„Proč jsi ho tam pustila, Kláro? Proč jsi ho nezastavila?“ křičela na mě máma v kuchyni, zatímco se v ruce třásla sklenice od okurek. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve studené vodě, a snažila se nemyslet na to, co se stalo před čtyřmi lety. Ale v naší rodině se na to nemyslet prostě nedá.

Bylo mi tehdy devatenáct a Tomášovi dvacet jedna. Byli jsme nerozluční – on mě chránil před světem a já jeho před našimi hádajícími se rodiči. Ten večer jsme spolu seděli v jeho pokoji, učili se na zkoušky z ekonomie a smáli se nad tím, jak je to všechno vlastně absurdní. Pak mu přišla zpráva od kamaráda: „Pojď ven, je krásně.“ Já mu řekla, ať zůstane, že máme ještě spoustu práce. On se jen usmál tím svým klukovským úsměvem: „Neboj, za hodinu jsem zpátky.“

Nikdy už se nevrátil.

Nehoda na kole. Prý mu někdo nedal přednost na přechodu. Policie říkala, že to byla smůla. Máma ale nikdy neodpustila mně – ani sobě. Táta začal trávit večery v hospodě U Tří růží, kde se utápěl v pivu a tichu. Já jsem zůstala sama v domě plném ticha, které řvalo do noci.

První týdny po pohřbu byly jako zlý sen. Máma mě obcházela obloukem, někdy na mě křičela, jindy jen mlčela tak hlasitě, že jsem měla chuť utéct z domu. Táta se mnou nemluvil vůbec. Jednou jsem ho slyšela brečet v koupelně, ale když jsem zaklepala, jen zabručel: „Nech mě být.“

Začala jsem chodit do školy dřív a vracet se později. Ve třídě na VŠE jsem seděla vzadu a dívala se z okna na tramvaje projíždějící kolem náměstí Republiky. Kamarádka Jana se mě snažila rozptýlit: „Kláro, pojď s námi na pivo.“ Ale já jsem jen kroutila hlavou. Všechno mi připadalo zbytečné.

Jednou večer jsem přišla domů a našla mámu sedět v Tomášově pokoji. Držela v ruce jeho starý svetr a tiše plakala. Sedla jsem si vedle ní a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvily.

„Víš, že jsem mu ráno řekla, že je nezodpovědný? Že mě jednou přivede do hrobu?“ vzlykala máma.

„Já mu řekla, ať nikam nechodí,“ odpověděla jsem tiše.

„Tak proč jsme ho nezastavily?“

Nevěděla jsem. Možná proto, že jsme si myslely, že máme čas. Že všechno zvládneme později.

Od té chvíle jsme s mámou začaly spolu víc mluvit. Ale táta byl pořád jako duch. Jednou v noci jsem ho našla sedět v kuchyni s hlavou položenou na stole.

„Tati?“

Zvedl hlavu a podíval se na mě zarudlýma očima.

„Kdybych ten den nešel do práce… Kdybych byl doma…“

„Tati, nebyla to tvoje vina.“

„Ani tvoje ne,“ řekl tiše a poprvé za ty roky mě pohladil po vlasech.

Ale nic už nebylo jako dřív. Máma začala chodit k psycholožce a já taky. Pomáhalo to – aspoň trochu. Ale pořád jsem měla pocit, že žiju ve stínu Tomášovy smrti. Každý den jsem si přehrávala tu scénu – kdybych ho zdržela ještě pět minut… Kdybych mu řekla něco jiného…

Jednou jsem šla po ulici a zahlédla kluka s Tomášovým účesem. Na chvíli se mi zastavilo srdce. Chtěla jsem za ním běžet a obejmout ho. Ale byl to cizí člověk.

Začala jsem psát Tomášovi dopisy, které nikdy neodešlu:

„Ahoj Tome,
dneska jsem dostala jedničku ze zkoušky. Vím, že bys byl pyšný…“

Někdy mám pocit, že mi odpovídá ve snech. Směje se na mě tím svým úsměvem a říká: „Kláro, žij! Nezůstávej stát.“

Ale jak mám žít, když mám pocit, že jsem ho zradila?

Jednou jsme s mámou seděly u stolu a ona najednou řekla:

„Myslíš, že nám někdy odpustí?“

Nevím. Možná musíme nejdřív odpustit samy sobě.

Dnes je to přesně čtyři roky od té nehody. Táta už skoro nepije, máma zase peče koláče jako dřív a já… Já se učím žít s tím, co se stalo. Někdy je to snazší, jindy mám pocit, že mě ta bolest roztrhá zevnitř.

Ale jedno vím jistě: rodina není samozřejmost. A někdy je těžší přežít ty, kteří odešli, než odejít s nimi.

Co byste udělali vy? Dá se vůbec někdy úplně odpustit – sobě i ostatním? Nebo nás minulost bude pronásledovat navždy?