Dala jsem dceři byt. Rok poté mě vyhodila z vlastního domova.

„Tohle už není tvůj domov, mami.“ Ta slova mi v uších znějí jako siréna, která se nedá vypnout. Dveře za mnou práskly tak silně, až se ozvěna rozběhla po celé chodbě. Stojím tu, na studené dlažbě paneláku na pražském Proseku, s jediným kufrem a srdcem rozervaným na kusy. Je mi dvaašedesát a nikdy by mě nenapadlo, že mě vlastní dcera vyhodí z bytu, který jsem jí před rokem přepsala.

„Kdybych věděla, jak to dopadne…“ šeptám sama sobě a snažím se potlačit slzy. Vzpomínám na ten den, kdy jsem seděla s Katkou v kuchyni. „Mami, já s Tomášem už to v podnájmu nezvládáme. Malý potřebuje svůj pokojíček, víš přece, jak je to dneska těžké.“ Dívala se na mě těma svýma velkýma očima, ve kterých jsem vždycky viděla kus sebe. Byla jsem pyšná, že vychovávám silnou ženu. A tak jsem bez váhání řekla: „Katko, přepíšu byt na tebe. Já si najdu něco menšího, vždyť už toho tolik nepotřebuji.“

Bylo to rozhodnutí z lásky, z přesvědčení, že rodina je nade vše. Sbalila jsem si pár věcí a odstěhovala se do garsonky v Libni. Jenže osamělost mě začala dusit. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Telefon od Katky zvonil čím dál míň. Když jsem jí zavolala já, byla často podrážděná nebo zaneprázdněná.

Jednoho dne mi zavolala: „Mami, můžeš na pár dní přijít k nám? Tomáš je na služebce a já nestíhám s malým.“ Srdce mi poskočilo radostí. Přijela jsem hned druhý den s koláčem a otevřenou náručí. Jenže už první večer jsem cítila napětí. Katka byla nervózní, malý křičel a Tomáš volal jen krátce.

„Mami, můžeš prosím tě uklidit kuchyň? Ať mám ráno klid.“ Udělala jsem to ráda. Další den: „Mami, proč jsi dala moje věci jinam? Já to takhle nechci.“ Začaly hádky o maličkosti. O to, kdo kde nechal hrnek, kdo zapomněl koupit mléko.

Jednou večer přišla Katka domů a bouchla dveřmi. „Mami, já už to takhle nemůžu! Pořád mi říkáš, co mám dělat! To je můj byt!“ Zůstala jsem stát jako opařená. „Katko, já ti jen chtěla pomoct…“

„Nechci tě tu! Chci mít svůj klid! Jsi pořád stejná – všechno musí být podle tebe!“ Její hlas byl ostrý jako břitva. Malý začal plakat v pokoji. Snažila jsem se ji obejmout, ale odstrčila mě.

Druhý den ráno mi podala kufr. „Prosím tě, odejdi. Potřebuju prostor pro svou rodinu.“

A tak tu stojím. V hlavě mi běží vzpomínky – jak jsem ji vodila do školky, jak jsme spolu pekly perníčky na Vánoce, jak mi šeptala do ucha: „Mami, nikdy tě neopustím.“

Volám své sestře Aleně: „Alčo, můžu k tobě na pár dní?“ V hlase mám slzy. „Přijeď hned,“ odpovídá bez váhání.

U Aleny sedím v kuchyni a popíjíme kávu. „Kryštof říkal, že tohle se dneska děje čím dál častěji,“ povzdechne si Alena. „Děti jsou jiné… Ale ty jsi jí dala všechno.“

Přemýšlím, kde se stala chyba. Byla jsem moc obětavá? Měla jsem být tvrdší? Nebo je to prostě doba – každý myslí hlavně na sebe?

Začínám si hledat nový podnájem. Peněz moc nemám – důchod sotva stačí na základní věci. V realitce mi paní Novotná říká: „Paní Kratochvílová, dneska je to těžké pro všechny… Ale nebojte se, něco najdeme.“

Večer si čtu staré dopisy od Katky: „Mami, jsi ta nejlepší na světě.“ Slzy mi stékají po tváři.

Jednou mi Katka volá: „Mami… promiň.“ Ale v jejím hlase není lítost – spíš únava a vzdálenost.

„Katko,“ říkám tiše, „já tě mám pořád ráda.“

Zavěsím a dlouho koukám do tmy.

Možná jsem udělala chybu – možná ne. Ale jedno vím jistě: rodina by měla držet při sobě.

Řekněte mi – co byste udělali vy? Dali byste dítěti všechno i za cenu vlastního štěstí? Nebo je čas myslet taky na sebe?