Dala jsem dům dceři, věřila jsem v rodinnou soudržnost. Teď mě prosí, abych odešla.

„Mami, prosím tě… už to takhle dál nejde. Potřebujeme s Petrem víc prostoru. Byla bych ráda, kdybys zvážila, že by sis našla něco svého.“

Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co je Klára vyslovila. Seděla jsem na své staré pohovce v obýváku, který jsem před třiceti lety vybírala s manželem, a dívala se na svou dceru, která se mi najednou zdála cizí. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě. Že když člověk dá všechno, co má – svůj čas, lásku i střechu nad hlavou – vrátí se mu to. Ale teď jsem tu seděla jako host ve vlastním domě.

„Kláro, vždyť víš, že nemám kam jít. Tohle byl vždycky náš domov…“ zašeptala jsem a snažila se zadržet slzy. Petr stál opodál a díval se do země. Nikdy jsme si nebyli moc blízcí, ale doufala jsem, že aspoň Klára bude stát při mně.

Všechno to začalo před dvěma lety. Po smrti mého muže jsem zůstala sama v našem rodinném domě v malé vesnici u Kolína. Klára za mnou jezdila s Petrem a malým Tomáškem každou neděli na oběd. Byla jsem šťastná, že mám rodinu nablízku. Když mi Klára navrhla, abych dům převedla na ni – prý kvůli dědickým poplatkům a jistotě pro Tomáška – ani mě nenapadlo odmítnout. Vždyť je to moje dcera! Věřila jsem jí.

První měsíce po převodu bylo všechno jako dřív. Jenže pak začaly drobné narážky: „Mami, nemohla bys nám dát víc prostoru? Tomášek potřebuje svůj pokoj.“ Přestavěli si podkroví, já se stáhla do menšího pokoje v přízemí. Pak přišly další požadavky: „Mami, mohla bys být víc potichu večer? Petr má náročnou práci.“

Začala jsem se cítit jako přítěž. Najednou už nebylo místo pro moje staré knihy v knihovně, moje květiny na parapetu překážely. Jednou jsem zaslechla Kláru, jak si stěžuje Petrovi: „Já už to s mámou nezvládám. Pořád něco potřebuje…“

A teď tu sedím a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Vždyť jsem pro Kláru žila! Když byla malá a měla astma, nespala jsem celé noci a držela ji za ruku. Když ji opustil první kluk na gymplu, utírala jsem jí slzy. A teď mě prosí, abych odešla z domu, který jsem celý život budovala.

„Mami, chápej… my taky potřebujeme žít svůj život,“ pokračovala Klára tiše. „Tomášek roste a my bychom chtěli ještě jedno dítě. Už to tady není pro všechny.“

„A kam mám jít?“ zeptala jsem se zlomeně.

„Třeba do nějakého pěkného bytu v Kolíně… Pomůžeme ti s hledáním.“

Pomůžou mi s hledáním… To je všechno? Po tolika letech? Vzpomněla jsem si na sousedku paní Novotnou, která skončila v domově důchodců, protože její syn potřeboval její byt pro sebe. Tehdy jsem si říkala: To by se mi nikdy nestalo.

Celé dny teď chodím po domě a dotýkám se věcí, které mi připomínají minulost – svatební fotografie na stěně, ručně vyšívaný ubrus od maminky, starý hrnek s prasklinou. Všechno to tu voní mým životem. Ale už to není můj domov.

Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Klárou a Petrem:

„Nemůžeme ji tu nechat napořád! Já chci mít konečně klid!“

„Je to moje máma! Nemůžu ji jen tak vyhodit!“

„Tak si vyber – buď ona, nebo já!“

Srdce mi bušilo až v krku. Nikdy bych nechtěla být důvodem rozchodu své dcery. Ale co mám dělat? Opravdu je lepší odejít?

Začala jsem hledat inzeráty na pronájem malých bytů v Kolíně. Všechno je drahé a studené. Přemýšlím, jestli bych zvládla žít sama mezi cizími lidmi. Každý večer si říkám: Možná kdybych byla jiná matka… Možná kdybych byla přísnější nebo méně obětavá…

Jednou ráno přišla Klára do mého pokoje:

„Mami… promiň mi to všechno. Já vím, že ti ubližuju. Ale já už nevím jak dál… Petr mě tlačí a já nechci přijít o rodinu.“

Objala mě a poprvé po dlouhé době jsme obě plakaly.

Nevím, jak to dopadne. Možná odejdu a budu sama. Možná najdeme nějaký kompromis. Ale jedno vím jistě – nikdy bych nevěřila, že vlastní dítě mě požádá o odchod z domova.

Říkám si: Je chyba být příliš obětavou matkou? Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?