Dcera mi řekla, že mě nechce na své svatbě. Myslela jsem, že se za mě stydí, ale skutečný důvod byl mnohem bolestivější

„Nechci, abys přišla na mou svatbu.“ Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, která se odmítala ztratit. Seděla jsem naproti Monice v malé kavárně na Vinohradech, kde jsme si vždycky dávaly dortík a kávu, když jsme chtěly probrat něco důležitého. Jenže tentokrát se mi dortík zadrhl v krku a káva byla hořká jako nikdy předtím.

„Moniko, co to říkáš?“ vydechla jsem a snažila se udržet hlas klidný. „To přece nemyslíš vážně.“

Monika se dívala stranou, prsty nervózně kroutila ubrousek. „Mami… prostě to tak je. Prosím, respektuj to.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Vždyť jsem byla ta, kdo ji vodil do školky, kdo jí utíral slzy po prvním rozchodu, kdo s ní seděl nad přijímačkami na gympl. Byla jsem přesvědčená, že máme vztah, jaký by si každá matka přála. Ano, hádaly jsme se – kvůli jejímu stylu oblékání, kvůli tomu, že nechtěla jíst maso, kvůli jejímu výběru partnerů. Ale vždycky jsme si to nakonec vyříkaly.

„Stydíš se za mě?“ zeptala jsem se tiše. „Je to kvůli tomu, jak vypadám? Nebo co jsem řekla tvému Petrovi?“

Monika zavrtěla hlavou. „Nejde o tebe… nebo vlastně… jde. Ale jinak.“

Zamrazilo mě. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Vzpomněla jsem si na tu hádku před dvěma lety, když jsem jí řekla, že Petr není pro ni dost dobrý. Možná jsem byla příliš upřímná. Možná jsem měla mlčet.

Doma jsem seděla na gauči a dívala se do prázdna. Manžel Karel přišel z práce a hned poznal, že něco není v pořádku.

„Co se stalo?“ zeptal se a posadil se vedle mě.

„Monika mě nechce na svatbě,“ zašeptala jsem.

Karel mlčel. Pak mě objal a já se poprvé po letech rozplakala jako malá holka.

Dny plynuly a já přemýšlela, co jsem udělala špatně. Volala jsem Monice, psala jí zprávy, ale odpovědi byly strohé nebo žádné. Začala jsem pochybovat o všem – o sobě jako matce, o našem vztahu, o tom, jestli vůbec vím, kdo je moje dcera.

Jednoho večera mi zavolala moje sestra Jana. „Aleno, slyšela jsem od Moniky něco… prý jsi jí kdysi něco udělala? Něco vážného?“

Zamrazilo mě. „Cože? To je nesmysl! Nikdy bych jí neublížila.“

Jana chvíli mlčela. „Možná byste si měly promluvit znovu. Opravdu promluvit.“

Nedalo mi to spát. Druhý den ráno jsem stála před Moničiným bytem na Žižkově a klepala na dveře.

Otevřela mi s unaveným výrazem ve tváři. „Mami… proč jsi tady?“

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem pevně. „Prosím.“

Pozvala mě dál. Byt byl plný krabic – přípravy na stěhování k Petrovi byly v plném proudu.

Sedly jsme si ke stolu. „Moniko, prosím tě… co jsem ti udělala? Proč mě nechceš na svatbě?“

Chvíli mlčela a pak začala pomalu mluvit.

„Víš… když mi bylo dvanáct… pamatuješ si na ten večer, kdy jste se s tátou hrozně pohádali? Já… já jsem slyšela všechno. Slyšela jsem tě říkat, že bys radši nikdy neměla děti. Že tě všechno dusí a že bys nejradši utekla pryč.“

Zatajila jsem dech. Ten večer si pamatuju – byla jsem zoufalá, unavená z práce i z domácnosti, Karel byl pořád v práci a já měla pocit, že všechno táhnu sama. Ale nikdy mě nenapadlo, že by to Monika slyšela.

„Od té doby… jsem měla pocit, že tě vlastně obtěžuju,“ pokračovala Monika tiše. „Že kdybych nebyla, byla bys šťastnější.“

Slzy mi tekly po tvářích. „Moniko… to nebylo o tobě! Byla jsem zoufalá… nikdy bych tě nevyměnila za nic na světě!“

„Já vím,“ řekla Monika tiše. „Ale ten pocit už ve mně zůstal. A teď… když mám začít nový život… bojím se, že bych mohla být stejná matka jako ty tehdy.“

Seděly jsme tam dlouho v tichu. Nakonec jsem ji vzala za ruku.

„Moniko… každý děláme chyby. Ale miluju tě víc než cokoliv na světě. Prosím tě… dovol mi být u toho nejdůležitějšího dne tvého života.“

Monika dlouho mlčela a pak jen zašeptala: „Potřebuju čas.“

Odešla jsem domů s těžkým srdcem. Dny plynuly a já čekala na zprávu od Moniky. Nakonec přišla krátká SMS: „Mami, přijď na svatbu. Chci to zkusit jinak.“

Stála jsem pak v kostele mezi hosty a dívala se na svou dceru v bílých šatech. Slzy mi tekly po tvářích – tentokrát štěstím i smutkem zároveň.

Někdy přemýšlím: Kolik slov jsme si nikdy neřekli? Kolik bolestí vzniklo jen proto, že jsme si nerozuměli? Možná největší odvaha je přiznat vlastní chyby a doufat v odpuštění.