Dědictví po babičce: Dům, který nás rozdělil

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vykřikl Petr a jeho hlas se rozlehl po malém obýváku, kde jsme seděli všichni tři – já, on a jeho matka paní Věra. V ruce držela šálek kávy, který se jí třásl v prstech. Já jen tiše seděla na gauči, srdce mi bušilo až v krku. Náš syn Matěj si hrál v koutě s autíčkem a vůbec netušil, že se právě v tuhle chvíli láme naše budoucnost.

„Petře, prosím tě, uklidni se. Je to moje rozhodnutí. Dům na Smíchově dostane Tomáš. Je to nejmladší, potřebuje začít,“ řekla tchyně klidně, ale v očích jí probleskla tvrdost, kterou jsem u ní nikdy předtím neviděla.

Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Už několik let jsme žili v malém panelákovém bytě 1+kk na Jižním Městě. Každý den jsem snila o tom, že jednou budeme mít víc prostoru, že Matěj bude mít svůj pokojíček a já nebudu muset vařit ve stejné místnosti, kde spíme. Petr pracoval jako technik v dopravním podniku, já byla na mateřské a do práce jsem se měla vrátit až za půl roku. Peněz nebylo nazbyt.

Dům na Smíchově byl rodinný poklad – starý, ale prostorný, s velkou zahradou, kde Petr vyrůstal. Vždycky jsme věřili, že až přijde čas, bude to náš nový domov. Jenže teď nám ho paní Věra bez mrknutí oka vzala.

„A co my? My jsme ti byli celou dobu nablízku! Tomáš žije v Brně, přijede jednou za rok na Vánoce!“ Petr už skoro křičel.

Tchyně si povzdechla: „Tomáš je mladší, potřebuje pomoc. Vy už máte svůj život.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet taky. Jak může říct, že máme svůj život? Jaký život? Život v krabici od bot, kde si nemůžeme ani pozvat návštěvu? Ale mlčela jsem. Vždycky jsem byla ta hodná snacha.

Když tchyně odešla, Petr se zhroutil na gauč a zabořil hlavu do dlaní. „Jano, co budeme dělat? Já už nemůžu…“

Objala jsem ho kolem ramen a snažila se nebrečet. „Něco vymyslíme. Musíme.“

Ale uvnitř mě rostla zloba. Nejen na tchyni, ale i na Petra. Proč nikdy nedokázal matce říct ne? Proč vždycky ustoupil Tomášovi? Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme pomáhali s opravami domu, sekáním trávy, malováním plotu – Tomáš nikdy nepřijel.

Další týdny byly jako zlý sen. Petr byl podrážděný, doma skoro nemluvil. Matěj se ptal, proč je tatínek smutný. Já chodila po bytečku a přemýšlela, jestli bychom zvládli hypotéku – ale s našimi příjmy to bylo nereálné.

Jednoho večera přišla SMS od Tomáše: „Ahoj brácho, máma mi volala ohledně domu. Doufám, že nejsi naštvaný. Když budeš chtít, můžeš si přijít pro svoje věci.“

Petr tu zprávu četl nahlas a pak ji s tichým vztekem vymazal. „On ani nepochopil…“

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. O tom, kdo koupí rohlíky, kdo vyzvedne Matěje ze školky. Jednou jsem Petrovi vyčetla: „Kdybys byl tvrdší, mohli jsme teď bydlet jinde!“ On jen mlčel a odešel do ložnice.

Jednoho dne jsem potkala paní Novotnou ze sousedství. „Janičko, slyšela jsem o tom domě… To je hrozné! Ale víš co? Vy jste mladí, zvládnete to! My jsme taky začínali v garsonce.“

Její slova mě měla uklidnit, ale místo toho jsem cítila ještě větší beznaděj. Proč bychom měli začínat znovu od nuly? Proč někdo rozhoduje o našem životě bez nás?

Začala jsem hledat práci dřív než plánováno. Přijali mě na poloviční úvazek do knihovny. Peněz bylo pořád málo, ale aspoň jsem měla pocit, že něco dělám.

Jednoho večera přišel Petr domů později než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Jano… Omlouvám se. Měl jsem být tvrdší. Ale nechci přijít o mámu úplně.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem necítila jen vztek. Bylo mi ho líto. Byl rozpolcený mezi loajalitou k rodině a touhou po spravedlnosti.

„Petře,“ řekla jsem tiše, „my jsme tvoje rodina teď my dva a Matěj.“

Přikývl a poprvé za dlouhou dobu mě pevně objal.

Čas plynul a my jsme si pomalu zvykali na nový život bez naděje na dům. S Petrem jsme začali víc mluvit o budoucnosti – o tom, že možná jednou najdeme něco vlastního. Matěj rostl a učil nás radovat se z maličkostí.

Ale někdy večer, když všichni spali a já seděla u okna s hrnkem čaje v ruce, přemýšlela jsem: Proč je rodina někdy tím největším požehnáním i prokletím zároveň? A stojí za to bojovat za spravedlnost i tehdy, když vás to může stát všechno ostatní?