Den, kdy se mi svět zhroutil: Když přišla Marie se svým synem
„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ Marie stála ve dveřích mého bytu, v očích slzy a v náručí držela malého kluka, který se mi podobal víc, než bych si kdy dokázala připustit. Bylo pondělní odpoledne, venku pršelo a já jsem zrovna vařila polévku, když zazvonil zvonek. V tu chvíli jsem ještě netušila, že ten zvuk znamená konec všeho, co jsem považovala za jisté.
Marie byla moje mladší sestra. Vždycky byla ta krásnější, oblíbenější, ta, která nikdy nic nemusela vysvětlovat. Já jsem byla ta rozumná, ta, která zůstala doma na vesnici u nemocné mámy, zatímco ona odešla do Prahy studovat a žít svůj velký sen. Poslední roky jsme se vídaly málo – jen na pohřbu táty a pak jednou na Vánoce, když přijela na otočku. Nikdy jsme si nebyly blízké, ale nikdy mezi námi nebyla ani nenávist. Spíš ticho.
„To je Filip,“ řekla Marie tiše a postrčila chlapce přede mě. „Potřebuju tvoji pomoc.“
Filip se na mě díval velkýma hnědýma očima. Měl stejný nos jako já a stejný způsob, jak si nervózně žmoulal rukáv svetru. V tu chvíli mi hlavou probleskla vzpomínka na jedno léto před osmi lety, kdy jsem udělala chybu, kterou jsem si nikdy nepřiznala ani sama sobě.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se a snažila se ovládnout třes v hlase.
Marie se rozhlédla po kuchyni, jako by hledala útočiště. „Musím odjet do Německa za prací. Nemám nikoho, kdo by Filipa pohlídal. Ty jsi jeho teta…“
V tu chvíli jsem pochopila. Nebyla jsem jen jeho teta. Byla jsem něco víc. A Marie to věděla.
„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ zopakovala jsem její otázku, tentokrát já jí.
Marie se rozplakala. „Bála jsem se. Bála jsem se mámy, bála jsem se tebe… Bála jsem se pravdy.“
Vzpomínky mě zasáhly jako ledová sprcha. Bylo mi dvacet dva, když jsem poznala Petra – Mariina tehdejšího přítele. Byli jsme všichni tři na chatě u rybníka, pili jsme víno a smáli se. Marie usnula dřív a já s Petrem jsme zůstali vzhůru… Nikdy jsem si to neodpustila. Nikdy jsem to nikomu neřekla.
Teď tu stál Filip – důkaz mé zrady i mé viny.
„Chceš říct… že já…?“ nedokázala jsem to vyslovit nahlas.
Marie přikývla. „Ano. Věděla jsem to od začátku. Ale chtěla jsem ti dát šanci žít svůj život. Jenže teď už nemůžu dál lhát.“
Seděla jsem u kuchyňského stolu a dívala se na Filipa. Najednou mi připadal tak blízký a zároveň cizí. Měla bych ho obejmout? Měla bych ho nenávidět? Sama sebe jsem nenáviděla dost.
„A co máma?“ zeptala jsem se tiše.
„Neví to,“ odpověděla Marie. „A nesmí se to dozvědět.“
V tu chvíli jsem pocítila tíhu celé té lži. Máma byla nemocná, poslední roky už skoro nevycházela z domu. Vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější – že bez pravdy není důvěra a bez důvěry není láska. A přitom jsme jí obě lhaly.
Filip si sedl ke stolu a začal si kreslit do notýsku, který mu Marie dala do ruky. Pozorovala jsem jeho drobné prsty a přemýšlela, jaké by to bylo být jeho matkou doopravdy – ne jen v tajnosti.
Marie zůstala přes noc. Spaly jsme v jednom pokoji jako za dětství, ale mezi námi bylo ticho husté jako mlha nad rybníkem. Ráno sbalila kufr a objala mě pevněji, než kdy předtím.
„Prosím tě,“ šeptla mi do ucha, „postarej se o něj.“
A pak byla pryč.
Zůstala jsem s Filipem sama v našem malém domku na kraji vesnice. První dny byly rozpačité – nevěděla jsem, jak s ním mluvit, co mu říkat. On byl tichý, uzavřený do sebe. Večer před spaním se mě zeptal: „Teto, proč maminka plakala?“
Nevěděla jsem, co odpovědět. „Byla smutná, protože tě musí na chvíli opustit,“ zalhala jsem.
Sousedky začaly šuškat – proč má Marie dítě a proč je najednou u mě? Proč je Marie pryč? Máma se ptala po telefonu: „Jak se má Marie? Proč mi nevolá?“ Každá další lež mě dusila víc a víc.
Jednoho dne přišel Petr – ten Petr – do našeho domu. Přijel z Prahy kvůli nějaké práci v okolí a zastavil se „jen tak“. Když spatřil Filipa, zbledl.
„To je…?“ nedořekl větu.
Jen jsem přikývla.
Seděli jsme spolu dlouho do noci v kuchyni a já mu řekla všechno – o té noci na chatě, o Filipovi, o Mariině rozhodnutí i o své vině.
Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Měl bych něco udělat… Ale nevím co.“
Já taky nevím.
Dny plynuly a já si zvykala na nový život s Filipem. Učila jsem ho jezdit na kole po polní cestě za domem, pekli jsme bábovku podle receptu mojí babičky a večer jsme si četli pohádky. Začala jsem ho milovat takovým způsobem, jakým matka miluje své dítě – bez podmínek a bez otázek.
Ale otázky zůstaly. Co bude dál? Vrátí se Marie? Řeknu někdy pravdu mámě? A hlavně – dokážu si někdy odpustit?
Někdy večer sedím u okna a dívám se do tmy nad vesnicí. Přemýšlím: Je možné napravit chyby minulosti? Nebo nás budou pronásledovat navždy? Co byste udělali vy na mém místě?