Desátá dcera: Příběh české matky mezi očekáváním a vlastními sny

„Zase holka?“ ozvalo se tiše, ale dost nahlas na to, aby to slyšela celá kuchyně. Moje máma, paní Věra, stála u sporáku a míchala polévku, zatímco já jsem seděla u stolu s rukama položenýma na břiše. Byla jsem v osmém měsíci a čekala své desáté dítě. Devět dcer už doma pobíhalo, každá s jinou povahou, každá jinak krásná. Ale v očích mé rodiny i sousedů jsem pořád nebyla dost – protože syna jsem jim ještě nedala.

„Marie, vždyť už bys měla vědět, jak na to,“ rýpnul si můj tchán Josef, když přišel na nedělní oběd. „Vždyť to není normální, samé holky! Kdo ti bude dělat na poli? Kdo ponese naše jméno?“ Jeho hlas byl tvrdý jako štěrk na cestě před naším domem.

Sklopila jsem oči a cítila, jak se mi do nich derou slzy. Ale nesměla jsem brečet. Ne před nimi. „Třeba tentokrát,“ zašeptala jsem spíš pro sebe než pro ostatní.

Moje nejstarší dcera Anička mi položila ruku na rameno. „Mami, já bych si přála ještě jednu sestřičku,“ usmála se na mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc miluju všechny své děti – bez ohledu na to, co mají mezi nohama.

Ale tlak byl všude. Ve škole se mě učitelky ptaly, jestli už mám doma malého pomocníka. V obchodě mi prodavačka paní Novotná šeptala: „Marie, snad už to tentokrát vyjde.“ A já se pokaždé usmála a přikývla, i když jsem uvnitř křičela.

Můj muž Petr byl vždycky tichý. Nikdy mi nevyčetl, že máme samé dcery. Ale viděla jsem v jeho očích smutek pokaždé, když se narodila další holčička. „Neboj se,“ říkával mi večer v posteli a hladil mě po vlasech, „hlavně ať je zdravé.“ Ale ráno už byl zase uzavřený do sebe.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni sama. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem kdysi chtěla být učitelkou, jak jsem snila o cestování a knihách. Ale místo toho jsem byla matkou devíti dcer a čekala desáté dítě. Byla jsem šťastná? Nebo jen unavená?

„Mami?“ ozvala se tichounce malá Klárka. „Proč jsou všichni smutní, když máme holčičky?“

Zarazila jsem se. Co jí mám říct? Že svět je nespravedlivý? Že lidé mají předsudky? Místo toho jsem ji vzala do náruče a zašeptala: „Protože ještě nepochopili, jaké štěstí máme.“

Den porodu přišel dřív, než jsme čekali. Byla bouřka, Petr mě vezl starou škodovkou do nemocnice v Jihlavě. Bála jsem se – ne o to, co se narodí, ale jestli to zvládnu. V porodnici byla tma a ticho rušily jen mé výkřiky bolesti.

„Paní Novotná,“ oslovila mě porodní asistentka s úsměvem po nekonečných hodinách utrpení. „Máte krásnou holčičku.“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Rozplakala jsem se – ne zklamáním, ale úlevou. Byla zdravá! Malá Evička dýchala, křičela a svírala mi prst tak pevně, jako by mi chtěla říct: „Mami, stačíme ti.“

Když jsme přijely domů, čekala nás celá rodina. Tchán mlčel, tchyně plakala zklamáním. Petr mě objal a poprvé po letech mi řekl: „Děkuju ti za všechno.“

Ale vesnice si šeptala dál. Na návsi mě zastavila sousedka: „Marie, to už jsi vážně vzdala? Nebudeš to zkoušet dál?“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě řekla nahlas: „Ne. Mám deset dcer a jsem na ně pyšná.“

Začala jsem chodit na večerní kurzy češtiny do knihovny v Pelhřimově. Dcery mi pomáhaly s domácností a já jim četla pohádky před spaním. Pomalu jsem začala znovu nacházet samu sebe.

Jednou večer jsme seděly všechny u stolu a smály se nad domácím koláčem. Uvědomila jsem si, že štěstí není v tom splnit očekávání druhých – ale v tom přijmout sebe i své děti takové, jací jsme.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro tolik lidí důležitější pohlaví dítěte než jeho zdraví a štěstí? A kdy konečně začneme vážit lidi podle toho, jací jsou uvnitř?