Dluhy mé tchyně a ztracené dětství mé dcery

„Petro, prosím tě, nemůžeš mi půjčit ještě těch pět tisíc? Slíbila jsem paní z družstva, že to dneska zaplatím, jinak mě vyhodí.“

Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené do dřezu plného špinavého nádobí, a v telefonu slyšela naléhavý hlas své tchyně, paní Novotné. V tu chvíli mi v hlavě běžely dvě věci: kolikátý měsíc už platím její dluhy a kde je zase moje dcera Anička. Vždycky, když se ozvala tchyně, znamenalo to další peníze, další sliby, další kompromisy. A já už nevěděla, kde brát.

„Mami, pojď si se mnou hrát!“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Anička seděla na koberci mezi rozházenými pastelkami a smutně na mě koukala. „Hned přijdu, zlatíčko,“ odpověděla jsem a snažila se v hlase skrýt únavu. Ale věděla jsem, že to zase nebude hned.

Když jsem si brala Tomáše, myslela jsem si, že jsme silný tým. On měl po otci byt na Žižkově, já po babičce dvoupokojový byt v Modřanech. Rozhodli jsme se pronajmout můj byt, protože Tomášův měl lepší polohu a vyšší nájemné. Peníze jsme chtěli dávat stranou pro Aničku – na školu, na kroužky, na lepší život. Jenže pak přišla první prosba od jeho matky. Prý jen jednou, prý se to vyřeší. Ale nikdy to nebylo naposledy.

Začalo to složenkou za elektřinu, pak přišly upomínky za nájem a nakonec i exekuce. Tomáš byl vždycky ten hodný syn. „Petro, je to moje máma. Nemůžeme ji nechat na ulici,“ říkal mi večer v posteli a já mu chtěla věřit. Jenže s každou další půjčkou jsem cítila, jak se mezi mnou a Aničkou staví neviditelná zeď.

Jednoho dne jsem přišla domů později z práce – musela jsem vzít přesčasy, abychom měli na další splátku za tchyninu půjčku. Anička seděla u stolu s hlavou v dlaních. „Mami, proč jsi pořád pryč? Proč si nikdy nehrajeme?“ Její hlas byl tichý a zlomený. V tu chvíli mi došlo, že platím příliš vysokou cenu.

Začala jsem být podrážděná. Každý telefonát od paní Novotné mě rozčiloval víc a víc. Tomáš se mě snažil uklidnit: „Vždyť je to jen dočasné.“ Ale dočasné trvalo už třetí rok.

Jednou večer jsme se pohádali tak hlasitě, že Anička utekla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. „Tomáši, já už nemůžu! Všechno jde na její dluhy! Anička mě skoro nezná! Kdy naposledy jsme byli všichni spolu venku?“ křičela jsem.

Tomáš mlčel. Pak jen tiše řekl: „Já vím. Ale co mám dělat? Je to moje máma.“

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě jako matce, o našem manželství, o tom, jestli má smysl dál zachraňovat někoho, kdo si sám neumí pomoct. Sledovala jsem Aničku, jak si hraje sama s plyšákem a šeptá mu do ouška tajemství, která by měla říkat mně.

Jednoho rána mi volali ze školy. Anička byla smutná, uzavřená do sebe a nechtěla si hrát s ostatními dětmi. „Je něco doma v nepořádku?“ ptala se mě paní učitelka. V tu chvíli mi došlo, že moje dcera platí za chyby dospělých.

Začala jsem hledat řešení. Mluvila jsem s Tomášem o tom, že musíme nastavit hranice. „Nemůžeme pořád zachraňovat tvoji mámu na úkor naší rodiny,“ řekla jsem mu jednou večer tišeji než obvykle.

Tomáš byl rozpolcený. „Když ji necháme být, skončí na ulici,“ šeptal.

„A když budeme pokračovat takhle dál, přijdeme o vlastní dítě,“ odpověděla jsem.

Nakonec jsme se rozhodli – poslední půjčka pro paní Novotnou bude opravdu poslední. Pomůžeme jí najít sociální bydlení a poradíme jí s oddlužením. Bylo to těžké rozhodnutí a Tomáš dlouho váhal.

Začali jsme trávit víc času s Aničkou. Chodili jsme do parku, hráli deskové hry a povídali si před spaním. Pomalu se mezi mnou a dcerou začalo něco hojit – ale jizvy zůstaly.

Tchyně nám to dlouho nemohla odpustit. Vyčítala nám sobectví a tvrdila, že jsme ji zradili. Ale já věděla, že musím chránit svou rodinu především.

Dnes už je Anička větší a občas se mě zeptá: „Mami, proč jsme tehdy neměli tolik času?“ A já jí vždycky odpovím pravdu – že někdy dospělí dělají chyby a že nejdůležitější je umět je přiznat a napravit.

Někdy večer sedím u okna našeho bytu v Modřanech a přemýšlím: Udělala bych dnes něco jinak? Byla jsem špatná matka? Nebo je někdy správné říct dost i těm nejbližším?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachránit všechny – nebo musíme někdy někoho nechat jít?