Dokud se s ním nerozvedeš, nedostaneš od nás ani korunu: Příběh matky, která musela volit mezi pomocí a pravdou

„Mami, prosím tě, já už fakt nevím, co mám dělat. Peníze mi došly a děti potřebují nové boty. Můžeš mi půjčit aspoň tisícovku?“

Stála přede mnou moje dcera Klára, oči zarudlé od pláče, v náručí malého Filípka a za ruku držela Aničku. Bylo to už potřetí za poslední měsíc, co mě žádala o pomoc. Vždycky jsem jí pomohla. Ale dnes jsem cítila, jak se ve mně něco láme.

„Kláro,“ začala jsem tiše, ale pevně. „Dokud se s tím tvým Petrem nerozvedeš, nedostaneš ode mě ani korunu.“

Její tvář zbledla. „Cože? To nemyslíš vážně! Mami, já to sama nezvládnu!“

„Ale zvládáš to sama už rok! On ti s ničím nepomáhá, jen sedí doma a hraje na počítači. Ty jsi na mateřské, staráš se o dvě děti a ještě platíš nájem. On si občas najde nějakou brigádu, ale většinou jen slibuje. Kláro, já tě miluju, ale takhle už to nejde.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem s manželem Milanem seděla u stolu a hádali jsme se kvůli Klářině manželovi. Milan byl vždycky tvrdší: „Musíš ji nechat padnout na dno. Jinak nikdy nepochopí, že s tím lenochem nemá budoucnost.“ Já jsem vždycky byla ta měkčí. Ale dnes jsem cítila, že už nemůžu dál.

Klára se rozplakala. „Mami, on není zlý člověk. Jen má teď těžké období.“

„Těžké období? Už rok? Kláro, kdy naposledy ti koupil něco pro děti? Kdy naposledy tě vzal ven nebo ti pomohl s domácností? Jen slibuje a nic nedělá. Já už nechci být ta, která to celé financuje.“

V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka na světě. Ale zároveň jsem věděla, že pokud teď neudělám rázný krok, nikdy se nic nezmění.

Klára odešla s dětmi domů. Celý večer jsem seděla v kuchyni a dívala se do prázdna. Milan přišel za mnou a položil mi ruku na rameno.

„Udělala jsi správně,“ řekl tiše. „Musí se naučit postavit na vlastní nohy.“

Ale co když to nezvládne? Co když jí tímhle krokem zničím život?

Druhý den ráno mi přišla SMS: „Mami, promiň. Já fakt nevím, co mám dělat.“

Celý den jsem byla nervózní. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mého rozpoložení.

„Jano, jsi v pořádku?“ zeptala se mě Alena z účtárny.

„Mám doma problémy s dcerou,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Alena jen pokývala hlavou: „To znám. Moje dcera si taky našla chlapa, co jí jen vysává peněženku. Nakonec jsme jí museli přestat pomáhat. Bylo to těžké, ale dnes je šťastná.“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak moc je v Česku běžné, že rodiče pomáhají dětem i v dospělosti. Ale kde je ta hranice mezi pomocí a podporováním lenosti?

Večer mi Klára zavolala.

„Mami… Petr dneska odešel na pivo a nechal mě tu samotnou s dětmi. Já už fakt nemůžu.“

„Kláro, musíš se rozhodnout sama. Já tě podpořím ve všem, co budeš chtít – ale už nebudu platit za jeho lenost.“

„A co když to sama nezvládnu? Co když mě opustí a já nebudu mít na nájem?“

„Najdeme řešení. Můžeš být chvíli u nás. Pomůžeme ti najít práci na částečný úvazek. Ale musíš chtít změnu.“

Následující týdny byly peklo. Klára byla jako tělo bez duše. Petr se doma objevoval čím dál méně a když přišel, hádali se. Jednou večer přišla Klára s kufrem a dvěma dětmi ke mně domů.

„Mami… já už to fakt nevydržím.“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu.

Začaly jsme spolu hledat řešení – sociální dávky pro samoživitelky, možnost práce z domova, školku pro Aničku. Milan byl překvapivě vstřícný: „Teď už to zvládnete.“

Petr se ještě párkrát ozval – vyhrožoval jí i mně, že bez něj skončíme na ulici. Ale Klára byla silnější než dřív.

Jednou večer jsme seděly u stolu a ona mi řekla: „Mami, děkuju ti za to, žes mě donutila otevřít oči. Bylo to hrozný, ale asi jsem to potřebovala.“

Dnes je Klára silnější než kdy dřív. Má práci na poloviční úvazek v knihovně, Anička chodí do školky a Filípek je u nás doma s babičkou – tedy se mnou – když Klára pracuje.

Občas si říkám: Udělala jsem správně? Nebo jsem byla příliš tvrdá? Jak byste se zachovali vy? Má rodič právo zasahovat do života svých dospělých dětí až takhle hluboko?