„Dokud se s ním nerozvedeš, nedostaneš od nás ani korunu“ – Příběh matky, která postavila ultimátum vlastní dceři

„Lucie, už mám toho dost! Dokud se s tím Petrem nerozvedeš, nedostaneš od nás ani korunu!“ vyhrkla jsem to dřív, než jsem si stihla uvědomit, co vlastně říkám. Stála přede mnou v kuchyni, v ruce hrnek s čajem, a její oči se najednou naplnily slzami. „Mami, to nemyslíš vážně…“ zašeptala. Ale já věděla, že tentokrát už není cesty zpět.

Všechno to začalo před pěti lety, když si Lucie přivedla Petra domů. Byl to takový ten typický český sympaťák – usměvavý, trochu rozcuchaný, s očima, které uměly okouzlit. Ale už tehdy jsem cítila něco zvláštního. Možná to byla intuice matky, možná jen obyčejná podezíravost. Každopádně jsem doufala, že se mýlím.

Jenže čas ukázal pravdu. Petr byl líný. Nepracoval, pořád měl nějaké výmluvy – jednou ho prý vyhodili kvůli šéfovi, jindy kvůli kolegům. Lucie dřela ve školce za pár korun a domů nosila i jeho prádlo na vyprání. Když jsem se jí ptala, proč to snáší, jen pokrčila rameny: „On je prostě takový… Já ho miluju.“

S manželem Karlem jsme se snažili být oporou. Pomáhali jsme jim finančně – platili jsme jim nájem, kupovali jídlo i oblečení pro jejich malého syna Tomáška. Ale Petr? Ten si klidně seděl doma u televize a hrál hry na počítači. Když jsem mu jednou řekla, že by měl hledat práci, urazil se a týden s námi nepromluvil.

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a poslouchala hádku z vedlejšího pokoje. „Petře, prosím tě, mohl bys aspoň vynést koš?“ „Neotravuj mě pořád! Jsem unavený!“ slyšela jsem jeho podrážděný hlas. Lucie pak přišla ke mně do kuchyně a snažila se tvářit statečně. „Mami, všechno je v pořádku,“ řekla a rychle si utřela slzy.

Ale nebylo to v pořádku. Viděla jsem, jak se moje dcera mění – z veselé holky plné života se stala unavená žena s kruhy pod očima. Tomášek začal být často nemocný a Lucie musela brát neplacené volno. Petr jí místo podpory vyčítal, že není doma dost často a že zanedbává rodinu.

Jednou jsem to už nevydržela a zavolala si Lucii na kávu do kavárny U Tří lvů. „Lucko, proč s ním pořád jsi? Vždyť tě ničí!“ šeptala jsem zoufale přes stůl. „Mami, já ho nechci opustit. On mě potřebuje… A Tomášek taky potřebuje tátu.“

Byla jsem v pasti. S Karlem jsme se hádali čím dál častěji – on tvrdil, že bychom měli Lucii nechat být, že je dospělá a musí si život zařídit sama. Já ale nedokázala jen tak přihlížet.

A pak přišel ten den. Petr přišel opilý domů a rozbil Lucii mobil o zeď. Tomášek plakal v koutě a Lucie mi volala uprostřed noci: „Mami, já už nemůžu…“ Přijela jsem okamžitě a našla ji sedět na schodech před domem s dítětem v náručí.

„Pojď domů,“ řekla jsem jí tiše a objala ji. Ale druhý den ráno už byla zase u Petra. „On slíbil, že se změní,“ omlouvala ho.

A tehdy jsem pochopila, že musím udělat něco radikálního. Proto to ultimátum: „Dokud se s ním nerozvedeš, nedostaneš od nás ani korunu.“

Od té chvíle mezi námi zavládlo ticho. Lucie mi přestala volat, nechodila domů ani na nedělní obědy. S Karlem jsme seděli u stolu a mlčky jedli polévku pro dva.

Po třech měsících mi přišel dopis. Rukou psaný, krátký:

„Mami,

vím, že jsi to myslela dobře. Ale já nejsem připravená odejít. Potřebuju čas. Prosím tě, nezlob se na mě.

Lucka“

Seděla jsem s tím dopisem v ruce a brečela jako malá holka. Přemýšlela jsem o tom pořád dokola – udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen ztratila vlastní dceru?

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byla to sousedka z paneláku: „Paní Nováková, vaše dcera je v nemocnici.“ Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Běžela jsem tam okamžitě.

Lucie ležela na posteli bledá jako stěna. „Mami… promiň…“ šeptala slabě.

„Lucko! Co se stalo?“

„Petr mě shodil ze schodů… Už to dál nejde…“

Objala jsem ji a slíbila jí, že už nikdy nebude sama.

Dnes je to rok od té chvíle. Lucie podala žádost o rozvod a pomalu se staví na vlastní nohy. S Tomáškem bydlí u nás a začíná znovu žít.

Ale někdy v noci ležím v posteli a ptám se sama sebe: Udělala jsem dobře? Nebo jsem ji dohnala až na dno? Co byste udělali vy na mém místě?