Dopis, který roztrhl mou rodinu: Když vlastní máma žádá alimenty

„To snad nemyslíš vážně, mami…“ šeptla jsem do ticha kuchyně, zatímco v ruce svírám bílou obálku. Její písmo jsem poznala okamžitě, i když jsem ho neviděla už skoro deset let. Manžel Petr stál za mnou a opatrně položil ruku na mé rameno. „Otevři to, Lído. Třeba je to něco jiného, než si myslíš.“

Ale nebylo. Četla jsem každé slovo a srdce mi bušilo až v krku. Moje matka, která mě opustila, když mi bylo dvanáct, mi teď psala, že je nemocná, nemá peníze a žádá mě o alimenty. Prý mám podle zákona povinnost se o ni postarat. V hlavě mi hučelo. Vzpomínky na dětství se mi vracely jako ostré střepy: hádky, její odchody, sliby, které nikdy nesplnila. A teď tohle.

„Co budeš dělat?“ zeptal se Petr tiše, když jsem dopis dočetla. Mlčela jsem. Věděla jsem, že tohle není otázka, na kterou existuje jednoduchá odpověď.

Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. Vzpomněla jsem si na poslední den, kdy jsem ji viděla. Bylo mi patnáct, stála jsem na nádraží v Plzni a čekala, jestli přijde na moje přijímačky na gymnázium. Nepřišla. Místo toho mi poslala SMS: „Promiň, něco mi do toho vlezlo.“ Od té doby ticho. Žádné narozeniny, žádné Vánoce, žádné otázky, jak se mám. Jen občasné zprávy přes Facebook, které jsem ignorovala.

Teď mi píše, že je nemocná a potřebuje peníze. Že prý jsem její jediná dcera a mám povinnost jí pomoci. Povinnost. To slovo mě bodlo do srdce jako nůž.

„Lído, vím, že to bolí,“ řekl Petr a přisedl si ke mně. „Ale co když opravdu nemá nikoho jiného?“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Kde byla ona, když jsem ji potřebovala? Když jsem brečela v noci do polštáře, protože táta byl v práci a ona někde s nějakým chlapem? Když jsem si sama vařila večeři a prala si ponožky? Když jsem měla horečku a ona mi napsala, že přijde až zítra?“

Petr mlčel. Věděl, že tohle jsou rány, které se nezahojily ani po letech.

Celý večer jsem chodila po bytě jako lev v kleci. Děti už spaly, Petr se snažil uklidit kuchyň, ale já byla duchem úplně jinde. V hlavě mi běžely všechny ty roky samoty, studu a zloby. A teď mám platit alimenty? Za co? Za to, že mě opustila?

Druhý den jsem zavolala tátovi. „Tati, dostala jsem dopis od mámy…“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval jeho unavený hlas: „Co chce?“

„Alimenty. Prý je nemocná a nemá peníze.“

Táta si povzdechl. „To je celá ona. Vždycky se ozve, když něco potřebuje.“

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se zoufale.

„To musíš vědět sama, Lído. Ale nezapomeň, co všechno jsi kvůli ní musela zvládnout sama.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Byla jsem rozpolcená mezi vztekem a soucitem. Vždyť je to pořád moje máma, ať už udělala cokoliv. Ale jak mám odpustit tolik let bolesti?

O týden později mi přišla obsílka z úřadu. Máma mě opravdu zažalovala o výživné. Soudní stání za měsíc. Petr mě objal a řekl: „Ať se rozhodneš jakkoliv, budu stát při tobě.“

Začaly mi chodit zprávy od příbuzných. Teta Jana mi napsala: „Lído, vím, že to máš těžké, ale máma je pořád tvoje krev.“ Bratranec Michal mi naopak napsal: „Nenech se vydírat. Ona ti nikdy nepomohla, proč bys měla ty jí?“

Každý měl svůj názor a já byla čím dál zmatenější. Večer jsem seděla u počítače a četla diskuze na internetu. Někteří psali, že děti mají povinnost postarat se o rodiče, jiní, že rodičovství není obchod a že láska se nedá vynutit zákonem.

Přišel den soudu. Seděla jsem na lavici v chladné síni a čekala, až mě zavolají. Máma přišla v šedém kabátu, vypadala starší a unavenější, než jsem si ji pamatovala. Nepodívala se na mě. Když jsme stáli před soudkyní, řekla: „Moje dcera je jediná, kdo mi může pomoci.“

Chtěla jsem křičet, že to není pravda, že měla spoustu šancí být matkou, ale nikdy je nevyužila. Místo toho jsem jen tiše řekla: „Neměla jsem mámu, když jsem ji potřebovala. Teď nevím, jestli dokážu být dcerou.“

Soudkyně rozhodla, že mám platit symbolickou částku. Prý podle zákona musím, ale chápe mou situaci. Máma se na mě ani nepodívala, jen rychle odešla ze síně.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se z okna na šedivou oblohu. Petr mě objal a děti si hrály v pokoji. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně. Jestli jsem měla být tvrdší, nebo naopak měkčí. Jestli jsme opravdu dětmi jen proto, abychom spláceli dluhy minulosti.

Možná mi někdo z vás poradí: Dá se odpustit rodiči, který vás opustil? Nebo jsme odsouzeni žít s tím, co nám bylo dáno?