Dopis, který změnil všechno: Pravda o mém otci, kterou mi máma tajila celý život

„Proč jsi mě opustil? Proč jsi nikdy neposlal ani pohlednici?“ křičela jsem v duchu na otce, kterého jsem nikdy pořádně nepoznala. Seděla jsem na podlaze v mámině starém bytě na Žižkově, obklopená hromadou věcí, které po ní zbyly. Bylo to pár týdnů po jejím pohřbu a já se snažila vyrovnat s prázdnotou, která mě dusila. Všude kolem mě byly její šály, staré fotografie, polámané hrníčky a krabice plné minulosti. V jedné z nich, úplně na dně šatní skříně, jsem našla zaprášenou kartonovou krabici. Byla těžká a když jsem ji otevřela, ucítila jsem zvláštní směs vůně starého papíru a parfému, který máma používala, když jsem byla malá.

Nejdřív jsem chtěla tu krabici prostě vyhodit. Ale něco mě zastavilo. Možná to byla zvědavost, možná touha najít odpovědi na otázky, které mě pronásledovaly celý život. Uvnitř byly dopisy. Desítky dopisů, všechny adresované mně, ale nikdy nedoručené. Písmo bylo mužské, trochu kostrbaté, ale známé – poznala jsem ho z jediné pohlednice, kterou mi táta poslal k desátým narozeninám. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho musí slyšet i sousedi.

První dopis byl datován pár měsíců po tom, co táta odešel. „Milá Aničko,“ stálo tam. „Moc mi chybíš. Každý den myslím na to, jak se asi máš a jestli na mě ještě vzpomínáš…“ Slzy mi začaly téct po tvářích a ruce se mi třásly. Proč mi máma nikdy neřekla, že mi táta psal? Proč mi lhala?

Začala jsem číst další a další dopisy. V každém z nich byl kousek jeho života – popisoval mi, jak se mu daří v Brně, jak si našel novou práci, jak by si přál mě vidět. Psala jsem si do hlavy otázky: Proč mi máma nikdy žádný z těch dopisů nedala? Proč mi celý život tvrdila, že otec odešel a už se nikdy neozval?

Večer jsem seděla u kuchyňského stolu s hrnkem studeného čaje a dopisy rozloženými kolem sebe jako mozaiku ztracených let. V hlavě mi hučelo. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem se cítila opuštěná – když jsem ve školce kreslila obrázek rodiny a nevěděla, jak nakreslit tátu; když jsem ve škole záviděla spolužačkám, že je jejich tatínek vodí na hřiště; když jsem se poprvé zamilovala a neměla komu říct o svém zlomeném srdci.

Druhý den ráno jsem zavolala tetě Janě. „Jano,“ začala jsem opatrně, „věděla jsi o těch dopisech?“ Chvíli bylo ticho. „Ano,“ přiznala nakonec tiše. „Tvoje máma… měla strach. Myslela si, že tě chrání. Bála se, že by tě tvůj táta mohl zklamat ještě víc.“ Zlost ve mně vřela. „Ale on mě přece miloval! Chtěl být součástí mého života!“ vykřikla jsem do telefonu.

Teta povzdechla: „Vím to. Ale tvoje máma byla tvrdohlavá. Po tom všem, co mezi nimi bylo… prostě to nedokázala překonat.“ Zavěsila jsem a cítila se ještě osamělejší než předtím.

Následující dny jsem chodila po Praze jako tělo bez duše. Všude kolem mě žili lidé své obyčejné životy – maminky s dětmi v parku na Letné, páry držící se za ruce na Karlově mostě… A já měla pocit, že mi někdo ukradl celý kus života.

Rozhodla jsem se napsat otci. Našla jsem jeho adresu v jednom z posledních dopisů – bydlel tehdy v paneláku na sídlišti v Brně-Bystrci. Seděla jsem nad prázdným papírem a nevěděla, jak začít. „Tati,“ napsala jsem nakonec roztřesenou rukou, „našla jsem tvoje dopisy…“

Odpověď přišla za týden. „Aničko,“ stálo v ní, „nevím, jestli mám právo ti psát po tolika letech. Ale nikdy jsem na tebe nezapomněl.“ Pozval mě na návštěvu.

Cesta vlakem do Brna byla nekonečná. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co když mě odmítne? Co když už má novou rodinu? Co když si mě nebude pamatovat? Když jsem vystoupila na nádraží a uviděla ho stát u lavičky s kyticí kopretin (moje oblíbené květiny), rozbrečela jsem se ještě dřív, než jsme se objali.

Byl starší, než jsem si ho pamatovala z fotek – měl šedivé vlasy a vrásky kolem očí. Ale jeho úsměv byl stejný jako ten můj. Seděli jsme spolu celé odpoledne v malé kavárně u Lužánek a povídali si o všem možném – o mém dětství bez něj, o jeho životě bez mě. Odpouštěla jsem mu každým slovem víc a víc.

Když jsem se večer vracela do Prahy, věděla jsem jedno: pravda bolí, ale lež bolí ještě víc. Máma mě možná chtěla chránit před zklamáním, ale místo toho mi vzala možnost poznat svého tátu.

Dnes už vím, že rodiče dělají chyby – někdy i ty největší z lásky. Ale ptám se sama sebe: Měla bych jí odpustit? Nebo je některých lží prostě příliš? Co byste udělali vy na mém místě?