Dopis za dveřmi: Když soused překročí hranici

„Tohle už vážně přeháníš, Evi! Děti řvou každý večer, sousedi si stěžují a ty s tím nic neděláš? To je výchova?“

Stála jsem u dveří našeho bytu v paneláku na Proseku, v ruce svírala ten zatracený dopis a v hlavě mi hučelo. Papírek byl přilepený izolepou přímo na kukátko. Písmo bylo úhledné, ale slova bodala jako jehly. Podepsaná byla sousedka Jana z vedlejšího bytu. Věděla jsem, že si občas postěžuje na hluk, ale tohle? To už bylo moc.

„Mami, proč brečíš?“ ozvala se za mnou malá Anička. Rychle jsem si otřela oči a snažila se nasadit úsměv. „To nic, zlatíčko, jen jsem si vzpomněla na něco smutného.“ Lhala jsem. Ve skutečnosti jsem měla chuť křičet. Jak si může někdo dovolit hodnotit mě jako matku? Copak nevidí, že dělám, co můžu?

Ten večer jsem nemohla usnout. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem byla unavená, podrážděná, kdy jsem na děti zvýšila hlas nebo jim pustila pohádku jen proto, abych si mohla na chvíli sednout. Vybavily se mi i rozhovory s manželem Petrem:

„Evo, neber si to tak. Jana je protivná na všechny. Děti jsou děti, občas křičí. To je normální.“

Ale co když má pravdu ona? Co když opravdu selhávám?

Druhý den ráno jsem šla s dětmi do školky. Ve výtahu jsme potkali Janu. Usmála se na mě tím svým křečovitým úsměvem.

„Dobré ráno, Evo. Doufám, že jste si přečetla můj vzkaz. Myslím to dobře, víš? Děti potřebují řád.“

Chtěla jsem jí něco říct, ale v krku mi uvízl knedlík. Jen jsem přikývla a rychle vystoupila.

Celý den jsem o tom přemýšlela. V práci jsem byla roztržitá, kolegyně Lenka si toho všimla.

„Co se děje?“ zeptala se u kávy.

„Sousedka mi napsala hnusný dopis o tom, jak špatně vychovávám děti. Prý jsou moc hlučné a já je nezvládám.“

Lenka se zamračila: „To je drzost! Každý má někdy těžké období. Ať si zamete před vlastním prahem.“

Jenže já si nebyla jistá. Večer jsem pozorovala Aničku a Tomáška, jak si hrají na koberci. Byli veselí, smáli se, hádali se o autíčko. Byli normální děti. Ale v hlavě mi pořád zněl Janin hlas: „Děti potřebují řád.“

Začala jsem být nervózní pokaždé, když děti zvýšily hlas nebo když Tomášek začal dupat po podlaze. Zakazovala jsem jim běhat po bytě, napomínala je za každou hloupost. Petr si toho všiml:

„Evi, co blázníš? Dřív jsi byla v pohodě.“

„Nechci další dopis od Jany,“ vyhrkla jsem.

Petr mě objal: „Nenech si od ní zkazit život.“

Ale ono to nešlo. Každý večer jsem čekala, jestli zase nenajdu nějaký vzkaz na dveřích. Začala jsem se bát chodit po chodbě, vyhýbala se sousedům. Přestala jsem zvát kamarádky domů – co kdyby děti byly moc hlučné?

Jednou večer přišel Petr domů později a našel mě sedět v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Evo, takhle to dál nejde,“ řekl tiše.

„Já už nevím, co mám dělat,“ vzlykla jsem.

„Musíš jí to říct. Musíš jí říct, že ti ubližuje.“

Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla. Druhý den ráno jsem zazvonila u Jany.

Otevřela dveře a překvapeně na mě hleděla.

„Jano, chtěla bych s tebou mluvit,“ začala jsem nejistě.

„O čem?“

„O tom dopise. Hodně mě to zasáhlo. Snažím se být dobrou mámou a není to vždycky jednoduché. Tvoje slova mě bolí.“

Jana chvíli mlčela a pak pokrčila rameny: „Já jen… mám ráda klid. A ty děti jsou fakt hlučné.“

„Jsou to děti,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala. „A já dělám maximum. Pokud máš problém s hlukem, můžeme se domluvit na nějakých pravidlech. Ale prosím tě – nepiš mi už takové dopisy.“

Chvíli bylo ticho.

„Dobře,“ řekla nakonec Jana tiše.

Když jsem zavírala dveře od jejího bytu, cítila jsem zvláštní úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že tohle není konec – že sousedské vztahy jsou složité a že Jana možná nikdy nepochopí, jak těžké je být mámou dvou malých dětí v paneláku.

Ale aspoň jsem konečně našla odvahu říct svůj názor nahlas.

Večer jsem seděla u postýlek a pozorovala spící děti. V hlavě mi pořád zněla otázka: Proč máme jako rodiče tak často pocit viny? Proč nám stačí jeden cizí názor a všechno zpochybníme? Máme vůbec právo být nedokonalí?