Dovolená, která mě vyhnala z rodiny
„Ty si snad děláš srandu, Honzo! Po tom všem, co jsme pro tebe udělali, chceš jet sám na dovolenou?“ křičela na mě máma přes stůl v kuchyni, kde ještě voněla čerstvě uvařená káva. Táta seděl naproti mně, ruce zkřížené na prsou, a jeho pohled byl tvrdý jako žula. Sestra Lucie jen mlčky kroutila hlavou a v očích měla výčitky. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí celý svět.
Celé roky jsem byl ten, kdo držel rodinu pohromadě. Po smrti dědy jsem převzal jeho dílnu na opravu kol v našem malém městečku u Hradce Králové. Pracoval jsem od rána do večera, abychom měli na složenky, abych mohl Lucii zaplatit školu a mámě koupit nový sporák. Nikdy jsem si nestěžoval. Ale letos, když mi bylo třicet pět, jsem poprvé pocítil, že už nemůžu dál. Potřeboval jsem vypnout. Jenže místo pochopení přišla studená sprcha.
„Myslíš jen na sebe,“ procedila máma mezi zuby. „Vždyť jsme se domluvili, že pojedeme všichni na chalupu do Jeseníků! Už je to tradice.“
„Mami, já vím,“ snažil jsem se vysvětlit. „Ale já bych chtěl letos zkusit něco jiného. Jet sám do Krkonoš, projít si hory, být chvíli sám se sebou…“
Táta do toho vstoupil: „Tohle je sobectví, Honzo. Rodina je přece na prvním místě.“
V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Ale zůstal jsem sedět a snažil se najít slova. „Celý život jsem dělal všechno pro vás. Jen jednou bych chtěl něco udělat pro sebe.“
Ticho bylo husté jako mlha na Sněžce. Lucie vstala od stolu a odešla do svého pokoje. Máma se rozplakala. Táta mě propálil pohledem.
Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. V hlavě mi běžely všechny ty roky – jak jsem opravoval kola i v neděli, jak jsem nikdy nejel s kamarády na festival, jak jsem si odříkal nové boty, abych mohl Lucii koupit notebook do školy. A teď? Stačilo jedno rozhodnutí a byl jsem pro ně sobec.
Druhý den ráno jsem sbalil batoh a vyrazil na nádraží. Cestou mě pálily slzy v očích. Nikdo mi nepopřál šťastnou cestu. Máma se mnou nemluvila, táta jen zabouchl dveře od dílny a Lucie mi poslala strohou SMS: „Doufám, že ti to za to stálo.“
Ve vlaku do Vrchlabí jsem seděl u okna a pozoroval krajinu. Přemýšlel jsem, jestli dělám správně. Všichni kolem mě mluvili o rodině jako o největší hodnotě. Ale co když rodina znamená jen povinnost? Co když člověk musí někdy myslet i na sebe?
První dny v Krkonoších byly zvláštní. Cítil jsem úlevu i prázdnotu zároveň. Chodil jsem po hřebenech, spal v chatách a večer si zapisoval myšlenky do deníku. Potkal jsem pár lidí – starého pana Novotného, který mi vyprávěl o tom, jak ho vlastní děti už léta nenavštěvují; mladou Evu z Trutnova, která utekla z domova před přísným otcem.
Jednou večer u ohně Eva řekla: „Víš, Honzo, někdy je největší odvaha říct ne vlastní rodině.“
Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté.
Po týdnu jsem se vrátil domů. Dům byl tichý jako nikdy předtím. Máma se mnou nemluvila celé dva týdny. Táta mě ignoroval a Lucie mi řekla: „Jsi pro mě cizinec.“
Začal jsem být ve vlastním domě hostem. Večeře byly tiché, nikdo se mě na nic neptal. V dílně se mi vyhýbali i sousedi – asi už slyšeli od mámy svou verzi příběhu.
Jednou večer přišla máma do mého pokoje. „Víš vůbec, co jsi nám udělal?“ zeptala se tiše.
„Jen jsem chtěl být chvíli sám,“ odpověděl jsem.
„My jsme tě potřebovali,“ zašeptala a odešla.
Od té doby už nic nebylo jako dřív. Stal jsem se černou ovcí rodiny – tím, kdo zradil tradici a dal přednost sobě před ostatními.
Ale víte co? Když teď sedím večer v dílně a slyším ticho kolem sebe, cítím zvláštní klid. Možná už nikdy nebudu pro svou rodinu tím hrdinou jako dřív. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní život.
A tak se ptám: Je špatné chtít někdy něco jen pro sebe? Musíme vždycky žít podle očekávání druhých? Co byste udělali vy na mém místě?