Dovolená, která se změnila v noční můru díky mé tchyni

„To snad nemyslíš vážně, Věro!“ vyhrkla jsem, když jsem ji uviděla stát ve dveřích s obrovským kufrem a úsměvem, který mi okamžitě zvedl tlak. Bylo pondělí ráno, poslední školní den naší dcery Klárky, a já už v hlavě balila kufry na naši první opravdovou rodinnou dovolenou u Máchova jezera. Roky jsme šetřili, plánovali a snili o tom, jak si konečně odpočineme – jen my tři. A teď tu stála ona, moje tchyně, paní Věra, s tím svým neochvějným přesvědčením, že její přítomnost je pro nás požehnáním.

„Ale Jitko, přece mě nenecháte samotnou celé léto! Vždyť víte, jak je mi smutno od té doby, co mi František odešel. A navíc… Klárka mě potřebuje! Kdo jí bude číst pohádky na dobrou noc?“ spustila a já cítila, jak se mi hroutí všechny plány.

Petr, můj muž, stál opodál a tvářil se provinile. „Maminko, my jsme… ehm… měli jet na dovolenou. Jen my tři. Už je to zaplacené…“ zkusil opatrně.

Věra se zatvářila dotčeně. „Takže mě chcete nechat samotnou? To bych od vás nečekala.“

A bylo rozhodnuto. Místo romantického týdne ve stanu u jezera jsme jeli ve čtyřech – s tchyní. Už první večer bylo jasné, že to nebude jednoduché. Věra měla ke všemu připomínky: „Jitko, opravdu chceš dát Klárce k večeři párek? To za nás děti jedly polévku!“ nebo „Petře, proč jsi tak unavený? Dřív jsi byl plný energie.“

Klárka byla nejdřív nadšená. „Babičko, pojď se mnou do vody!“ volala. Jenže Věra měla strach: „Ne, Klárko! Voda je studená! Ještě nastydneš!“ A tak jsme místo koupání seděli na dece a poslouchali její příběhy o tom, jak bylo všechno dřív lepší.

Jedno odpoledne jsem už nevydržela a vyšla si sama na procházku do lesa. Slzy mi tekly po tváři. Tolik jsem se těšila na chvíle s Petrem a Klárkou! Místo toho jsem byla jen služka mezi dvěma generacemi. Když jsem se vrátila, slyšela jsem za stanem hádku.

„Mami, proč jsi pořád tak protivná na Jitku?“ ptal se Petr tiše.

„Já? Já se jen snažím pomáhat! Ale ona si myslí, že všechno ví nejlíp. A ty jí všechno dovolíš!“

V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufry a odjet domů. Ale kvůli Klárce jsem zůstala. Další dny byly jako zlý sen – Věra nám vstávala do stanu v šest ráno s tím, že „je škoda prospat den“, kritizovala moje vaření („Tohle není guláš! Takový blaf bych Františkovi nikdy nedala!“) a večer nahlas telefonovala s kamarádkou o tom, jak je tu „hrozná nuda“.

Jednou večer jsem si dovolila jít s Petrem na pivo do kiosku u vody. Klárka spala a Věra slíbila, že ji pohlídá. Po návratu nás čekala scéna: „Jak jste mohli odejít? Co kdyby se Klárka probudila a hledala vás? To je nezodpovědné!“ křičela na nás.

Petr už to nevydržel: „Mami, dost! Jitka je moje žena a já chci být taky s ní! Nemůžeš nám pořád zasahovat do života!“

Věra se rozplakala a zalezla do stanu. Celou noc jsem nespala. Druhý den ráno sbalila věci a odjela domů vlakem. Klárka plakala: „Proč babička odjela? Já ji mám ráda…“

Petr mě objal: „Promiň, Jitko. Měl jsem to řešit dřív.“

Zbytek dovolené jsme strávili v tichu. Bylo nám smutno – po klidu, který jsme nikdy neměli, i po babičce, která nám vlastně chyběla.

Když jsme se vrátili domů, čekal nás dopis od Věry: „Odpusťte mi. Chtěla jsem být součástí vaší rodiny, ale asi jsem to přehnala. Mám vás ráda.“

Sedím teď u kuchyňského stolu a přemýšlím: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi vlastní rodinou a rodiči? Musíme si vybírat mezi láskou k partnerovi a úctou k těm, kdo nás vychovali? Co byste udělali vy na mém místě?