Dům znovu postavený: „Mami, potřebuju prostor, abych mohla růst“ – O upřímném smíření mezi matkou a dcerou

„Karolíno, kam jdeš? Je už skoro tma!“ ozvalo se z kuchyně, když jsem si potichu oblékala bundu. Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že každý můj krok je sledován. Mamka stála ve dveřích, ruce v bok, pohled ostrý jako břitva. „Jdu jen na chvíli ven s Terezou,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zněl vzdor. „To jsi říkala včera a přišla jsi pozdě! Víš, jak jsem se bála?“ Její hlas se třásl a já cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek i bezmoc.

Vyrůstala jsem v domě na okraji Plzně, kde bylo všechno na svém místě – od vyžehlených ubrusů až po moje známky. Mamka byla učitelka a táta inženýr. Všichni říkali, že mám štěstí. „Karolína má všechno,“ šeptaly si sousedky. Jenže nikdo neviděl, jak moc mě to všechno dusilo. Každý můj den byl naplánovaný: škola, klavír, doučování z matematiky, večeře v šest. Když jsem jednou dostala dvojku z fyziky, mamka tři dny nemluvila. Táta jen mlčky přikývl a zavřel se v pracovně.

Ve škole jsem byla ta „dokonalá“. Ale když mi spolužačka Jana jednou řekla: „Já bych s tebou neměnila. Tvoje máma je jak generál,“ bodlo mě to. Ale měla pravdu. Nejhorší bylo, že jsem mamku milovala – a zároveň ji nenáviděla za to, že mi nedovolila být sama sebou.

Jednoho večera, když jsem přišla domů později než obvykle, čekala mě v kuchyni. Seděla u stolu, ruce sevřené kolem hrnku s čajem. „Víš vůbec, co pro tebe dělám?“ začala tiše. „Chci pro tebe jen to nejlepší.“

„Ale já nechci tvoje nejlepší! Chci svoje vlastní!“ vykřikla jsem poprvé v životě nahlas. Slzy mi stékaly po tvářích a hlas se mi třásl. „Nikdy mě neposloucháš! Nikdy ses mě nezeptala, co chci já!“

Mamka zbledla. Dlouho mlčela a pak jen zašeptala: „Já… nevím, jak jinak.“

Ten večer jsme spolu nemluvily. Táta se snažil situaci uklidnit: „Obě to myslíte dobře…“ Ale já věděla, že to nestačí.

Začala jsem utíkat z domu častěji. Ne do hospod nebo na diskotéky – jen do parku, kde jsem mohla sedět na lavičce a dýchat. Jednou mě tam našla Tereza. „Proč nejdeš domů?“ zeptala se opatrně.

„Protože tam nemůžu být sama sebou,“ odpověděla jsem.

Tereza mě objala a řekla: „Moje máma je taky někdy hrozná, ale aspoň mě nechá dýchat.“

V maturitním ročníku se to vyhrotilo. Chtěla jsem jít studovat žurnalistiku do Prahy. Mamka byla proti: „V Plzni máš všechno! Proč chceš pryč?“ Křičely jsme na sebe tak hlasitě, že sousedé bouchali do topení.

Jednou večer přišla mamka do mého pokoje. Sedla si na postel a dlouho mlčela. Pak řekla: „Když jsem byla malá, moje máma mě nikdy nepustila ani na tábor. Báli jsme se o peníze i o budoucnost. Já jsem ti chtěla dát všechno, co jsem neměla.“

Poprvé jsem ji viděla slabou. Najednou už nebyla generál – byla jen žena, která se bála o svou dceru.

„Mami… já tě mám ráda. Ale potřebuju prostor, abych mohla růst,“ řekla jsem tiše.

Plakala. A já taky.

Nakonec mě pustila do Prahy. První týdny byly těžké – volala každý den a ptala se na všechno možné: „Jedla jsi? Máš čisté prádlo? Nejsi nemocná?“ Někdy mě to rozčilovalo, ale už jsem věděla proč to dělá.

Jednou přijela na návštěvu. Procházely jsme se po Karlově mostě a ona najednou řekla: „Víš co? Já tě obdivuju. Já bych nikdy neměla odvahu odejít.“

Objaly jsme se a já cítila, že mezi námi něco prasklo – něco starého a těžkého.

Dnes už mám vlastní byt a práci v redakci. S mamkou si voláme méně často, ale když si povídáme, je to jiné – upřímnější. Už mě nekontroluje na každém kroku. A já ji víc chápu.

Někdy přemýšlím: Muselo to mezi námi zajít tak daleko? Nebo jsme si mohly porozumět dřív? Co byste udělali vy na mém místě?