Hořká nabídka tchyně: Když jsem zůstala sama s miminkem

„Tohle už nemůžu vydržet!“ zašeptala jsem do ticha bytu, zatímco jsem kolébala malou Aničku v náručí. Venku padal první sníh, ale uvnitř bylo dusno a tísnivé ticho. Můj manžel Petr odešel před týdnem. Jen tak. Práskl dveřmi, ani se neohlédl. Prý už to nezvládá, prý potřebuje svobodu. Zůstala jsem sama s dvouměsíční dcerkou, bez peněz, bez opory, bez naděje.

Telefon zazvonil až příliš hlasitě. Lekla jsem se a Anička začala plakat ještě víc. Na displeji svítilo: „Marie – tchyně“. Zvedla jsem to s obavou, co mi chce říct tentokrát.

„Aleno, musíme si promluvit. Přijdu dnes odpoledne,“ oznámila mi bez pozdravu a zavěsila.

Celé dopoledne jsem přemýšlela, co asi chce. Marie nikdy nebyla vřelá. Vždycky mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. Teď, když Petr odešel, jsem čekala spíš výčitky než pomoc.

Když přišla, byla jako vždy upravená, v drahém kabátu a s ledovým pohledem. Posadila se ke stolu a dlouho mlčela. Já mezitím houpala Aničku v kočárku a snažila se nedat najevo, jak moc se bojím.

„Aleno,“ začala nakonec, „Petr je pryč a ty to sama nezvládneš. Nemáš práci, nemáš peníze, nemáš kde bydlet. Mám pro tebe návrh.“

Zatajila jsem dech. „Jaký návrh?“

„Dej mi Aničku na čas do péče. Postarám se o ni, bude jí u mě dobře. Ty si najdeš práci, dáš se dohromady. Až budeš mít stabilní život, můžeš si ji vzít zpátky.“

Zírala jsem na ni v šoku. „To nemyslíte vážně! To je moje dítě!“

Marie pokrčila rameny. „Chci pro ni jen to nejlepší. U mě bude mít všechno – klid, peníze, zázemí. Ty jí teď nemůžeš nic nabídnout.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen tiše brečela. Marie mě pozorovala s chladným klidem.

„Rozmysli si to,“ řekla nakonec a odešla.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak přežiju další den. Peníze docházely, nájem byl měsíc po splatnosti a já neměla nikoho, kdo by mi pomohl. Moje máma zemřela před dvěma lety na rakovinu a táta žil s novou rodinou v Brně.

Ráno jsem šla s Aničkou k pediatrovi. V čekárně jsem potkala sousedku paní Novotnou.

„Alenko, vypadáš hrozně unaveně,“ řekla soucitně.

„Petr odešel… nevím, co mám dělat,“ přiznala jsem se jí.

Chvíli mě držela za ruku a pak mi nabídla: „Kdybys potřebovala pohlídat malou nebo si jen popovídat, přijď ke mně.“

Ta slova mě zahřála u srdce víc než cokoliv jiného za poslední dny.

Večer přišla Marie znovu. Tentokrát byla ještě rozhodnější.

„Rozhodla ses?“ zeptala se bez obalu.

„Nechci Aničku dát pryč,“ odpověděla jsem tiše.

Marie se zamračila. „Jsi sobecká! Myslíš jen na sebe! Kdyby ti na ní záleželo, uděláš to pro její dobro.“

Začaly jsme se hádat. Křičela jsem na ni, že mi chce vzít dítě, že je krutá a necitlivá. Ona mi vyčetla mou neschopnost a chudobu.

Když odešla, Anička plakala a já s ní. Celé tělo se mi třáslo vzteky i zoufalstvím.

Další dny byly jako zlý sen. Každý den Marie volala nebo přišla osobně. Tlačila na mě, vyhrožovala sociálkou i soudem. Já byla čím dál slabší – fyzicky i psychicky.

Jednou večer jsem seděla u stolu a počítala poslední drobné na stole. Anička spala v postýlce a já měla pocit, že už nemůžu dál.

V zoufalství jsem zavolala své kamarádce Lucii.

„Luci, já už nevím… Marie chce Aničku k sobě…“

Lucie mě vyslechla a pak řekla: „Nesmíš jí ji dát! To je vydírání! Najdeme ti práci, pomůžu ti s hlídáním.“

Druhý den jsme spolu obešly několik obchodů a kaváren. Nakonec mě vzali na poloviční úvazek do malé pekárny na rohu ulice.

Bylo to těžké – vstávat ve čtyři ráno, nosit těžké bedny s pečivem a večer ještě starat se o Aničku. Ale aspoň jsem měla pocit, že něco dělám.

Marie ale nepřestávala tlačit. Jednou přišla i s Petrem – poprvé od jeho odchodu.

„Aleno,“ začal Petr rozpačitě, „mamka má pravdu… Nech Aničku u ní aspoň na pár měsíců.“

Podívala jsem se mu do očí a viděla jen prázdnotu.

„Ty ses jí vzdal tak snadno?“ zeptala jsem se ho zlomeně.

Pokrčil rameny: „Já na to prostě nemám.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Nikdy vám ji nedám! Je to moje dcera! Radši budu spát pod mostem!“ vykřikla jsem a vyhodila je oba ze dveří.

Od té doby jsme spolu nemluvili. Marie mi posílala dopisy od právníka a vyhrožovala soudem o svěření dítěte do péče prarodičů.

Byly to nejhorší týdny mého života. Každý den jsem se bála otevřít schránku nebo zvednout telefon.

Nakonec mi pomohla paní Novotná – napsala mi doporučení na obecní úřad a díky tomu mi přidělili malý obecní byt za snížený nájem. Lucie mi dál pomáhala s hlídáním Aničky a v pekárně mi nabídli více hodin.

Marie nakonec pod tlakem okolností ustoupila – možná pochopila, že Anička patří ke mně a že ji nikdy dobrovolně nevzdám.

Dnes je Aničce pět let a já mám stále strach z toho období v sobě. S Petrem jsme rozvedení a Marie už do našeho života nezasahuje. Ale někdy v noci se budím hrůzou: Udělala jsem tehdy dobře? Nebylo by Aničce lépe u babičky? Nebo je nejdůležitější láska matky?

Co byste udělali vy? Má matka právo bojovat za své dítě za každou cenu? Nebo je někdy lepší ustoupit pro jeho dobro?