Hosté potěší dvakrát: Jak můj bratr proměnil víkend v test nervů

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Už zase?“ vyhrkla jsem, když jsem v sobotu ráno vešla do kuchyně a uviděla svého bratra, jak si bez ptaní nalévá poslední zbytek mé drahé kávy. Jeho žena Lenka seděla u stolu, listovala časopisem a tvářila se, že tam není. Můj muž Tomáš jen mlčky zvedl obočí a raději se stáhl do obýváku.

Petr se na mě podíval s tím svým typickým úsměvem, který mě vždycky dokázal vytočit: „No tak, Jani, vždyť je to jen kafe. Udělám ti nový.“

„To není o kafi,“ sykla jsem a cítila, jak mi v hrudi narůstá tlak. „Je to o tom, že se tu chováš jako doma, ale nejsi doma.“

Lenka se na mě konečně podívala. „Jani, nebuď taková. Jsme tu jen na víkend.“

Jen na víkend. Jenže každý jejich víkend u nás znamenal totální narušení našeho klidu. Petr byl vždycky ten oblíbený, ten, komu všechno prošlo. Já byla ta zodpovědná, která všechno zařídila, uklidila a nakonec ještě poslouchala výčitky, že jsem moc přísná.

Vzpomněla jsem si na dětství v našem paneláku na Jižním Městě. Petr rozbil okno? Jana to určitě nějak zařídí. Petr zapomněl na babiččiny narozeniny? Jana koupí dárek za oba. A teď, po třicítce, se nic nezměnilo.

Snažila jsem se uklidnit. „Dobře. Udělám snídani. Chcete vajíčka nebo palačinky?“

„Palačinky!“ vykřikla Lenka dřív, než Petr stihl odpovědět.

Zatnula jsem zuby a pustila se do práce. Tomáš mezitím zapnul televizi a pustil zprávy. V kuchyni bylo dusno. Slyšela jsem, jak si Petr s Lenkou šuškají něco o tom, že jsem pořád stejná – uštvaná a protivná.

Když jsem před ně postavila talíře s palačinkami, Petr se na mě usmál: „Vidíš? Umíš být i milá.“

Zamrazilo mě. „Jestli ti vadím, můžeš klidně jet domů,“ vyklouzlo mi.

Lenka protočila oči: „To je zase nálada…“

Tomáš si odkašlal: „Hele, nechme toho. Jsme rodina.“

Ale bylo pozdě. Vzduch byl plný nevyřčených výčitek a starých křivd.

Odpoledne jsme šli na procházku do Hostivařského lesoparku. Snažila jsem se dýchat čerstvý vzduch a zapomenout na ranní hádku. Petr šel napřed s Tomášem a já zůstala vzadu s Lenkou.

„Jani, proč jsi na Petra tak tvrdá?“ zeptala se najednou.

Zastavila jsem se a podívala se jí do očí: „Protože už mám dost toho, že všechno zůstává na mně. On si vždycky najde někoho, kdo to za něj vyřeší.“

Lenka pokrčila rameny: „Ale on je prostě takový. Nemůžeš ho změnit.“

„To vím,“ přiznala jsem tiše. „Ale někdy bych chtěla, aby aspoň jednou pochopil, jaké to je být ta druhá.“

Večer jsme seděli u stolu a hráli karty. Petr vyhrával jednu partii za druhou a smál se svým vtípkům. Tomáš se snažil udržet atmosféru lehkou, ale já cítila, jak ve mně bublá vztek.

Když Petr začal vyprávět historku o tom, jak jsem kdysi rozbila mámě vázu (což byla lež – byl to on!), už jsem to nevydržela.

„Přestaň! Už toho mám dost!“ vykřikla jsem.

Všichni ztichli.

„Celý život za tebe žehlím průšvihy a ty si ze mě děláš srandu před vlastní ženou? Ani jednou jsi mi nepoděkoval! Ani jednou ses nezeptal, jak mi je!“

Petr zbledl. „Jani… já…“

Lenka vstala: „Možná bychom měli jít spát.“

Tomáš mě objal kolem ramen: „To bude dobrý.“

Ale nebylo.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, proč mě Petr nikdy nebral vážně. Proč rodiče vždycky omlouvali jeho chyby a mě nutili být ta silná? Proč i teď, když mám vlastní rodinu, pořád cítím tu samou bolest?

Ráno bylo ticho. Petr s Lenkou si balili věci. Při odchodu se Petr zastavil ve dveřích.

„Jani… promiň. Já vím, že jsem ti to nikdy neulehčil.“

Podívala jsem se na něj – poprvé po letech opravdu upřímně.

„Chci jen vědět,“ řekla jsem tiše, „jestli někdy pochopíš, jaké to bylo být tvou sestrou.“

Petr sklopil oči a odešel.

Dveře zaklaply a já cítila zvláštní směs úlevy a smutku. Hosté potěší dvakrát – když přijdou a když odejdou. Ale co když jsou to ti nejbližší? Proč je někdy těžší odpustit rodině než cizím lidem? Co byste udělali vy na mém místě?