Hostem ve vlastním domě: Příběh české snachy

„Jano, proč jsi zase nechala ty hrnce na sporáku?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl ostrý jako nůž. Tchyně stála u dřezu, ruce v bok, a já jsem cítila, jak mi rudnou tváře. Byla jsem v tom bytě už půl roku, ale pořád jsem měla pocit, že jsem tu jen na návštěvě.

Petr seděl v obýváku s mobilem a dělal, že neslyší. Vždycky, když došlo na konflikt mezi mnou a jeho matkou, stáhl se do sebe. Vzpomněla jsem si na naše první měsíce – jak jsme spolu chodili po Špilberku, smáli se a plánovali budoucnost. Tehdy mi slíbil, že budeme mít vlastní byt. Ale pak přišla jeho výpověď z práce a najednou bylo všechno jinak.

„Promiňte, hned to uklidím,“ zamumlala jsem a rychle začala drhnout mastné hrnce. Tchyně mě sledovala pohledem, který říkal: nikdy nebudeš dost dobrá pro mého syna. Každý den jsem se snažila být lepší – vařit podle jejích receptů, uklízet podle jejích představ. Ale nikdy to nestačilo.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi tchánem a tchyní. Mysleli si, že spím. „Měla by si najít práci,“ říkala tchyně tiše. „Jen sedí doma a čeká, až jí všechno spadne do klína.“

Zamrazilo mě. Práci jsem hledala už měsíce, ale v Brně to nebylo jednoduché. Můj obor – knihovnictví – nebyl zrovna žádaný. Každý den jsem rozesílala životopisy a doufala v odpověď. Petr mi říkal, ať vydržím, že to bude lepší. Ale on měl aspoň brigádu v supermarketu. Já měla jen dlouhé dny plné ticha a napětí.

Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Jano, prosím tě, nakup dneska maso na svíčkovou a nezapomeň na šlehačku.“ Podpis: maminka. Tak mi tchyně říkala – maminka. Ale nikdy to neznělo jako pozvání do rodiny. Spíš jako připomínka toho, že tu vládne ona.

V obchodě jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Janičko, jak se vám tam žije?“ zeptala se soucitně. Usmála jsem se: „Dobře, děkuju.“ Ale uvnitř mě to bolelo. Všichni věděli, že jsme tři generace pod jednou střechou – a že to není jednoduché.

Večer přišel Petr domů později než obvykle. Seděla jsem v kuchyni a čekala na něj s večeří. „Promiň, měl jsem přesčas,“ řekl unaveně. Chtěla jsem mu říct o tom lístku od tchyně, o tom, jak se cítím neviditelná. Ale on jen kývl hlavou a pustil si televizi.

Začala jsem mít pocit, že se ztrácím sama sobě. Každý den stejný rytmus: vstát dřív než všichni ostatní, připravit snídani, uklidit kuchyň, hledat práci na internetu, nakoupit podle seznamu od tchyně… Večer poslouchat výčitky nebo ticho.

Jednoho dne jsem to nevydržela. Tchyně přišla do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem telefonovala s kamarádkou Lenkou. Smála jsem se – poprvé po dlouhé době. „Tady není prostor pro tvé návštěvy,“ řekla mi ledově tchyně hned poté, co Lenka odešla. „Tohle je rodinný byt.“

„A já nejsem rodina?“ vyhrkla jsem poprvé nahlas svůj vztek. Tchyně se zarazila a pak jen mávla rukou: „Ty jsi tady jen kvůli Petrovi.“

Ten večer jsem brečela v koupelně tak tiše, aby to nikdo neslyšel. Petr přišel až pozdě v noci a já už neměla sílu mu nic vysvětlovat.

Začala jsem chodit ven častěji – do parku Lužánky nebo jen tak projít městem. Tam jsem potkala starší paní Hanku, která venčila psa. Jednou jsme se daly do řeči a já jí vyprávěla svůj příběh. „Musíte si najít něco svého,“ poradila mi. „Jinak vás ta domácnost pohltí.“

Začala jsem dobrovolničit v knihovně na Moravském náměstí. Bylo to jen pár hodin týdně, ale cítila jsem se tam užitečná. Když jsem to řekla Petrovi, pokrčil rameny: „Aspoň budeš mít co dělat.“ Tchyně jen poznamenala: „Snad ti to nebude překážet v domácnosti.“

Jednoho dne přišel dopis – nabídka práce na poloviční úvazek v knihovně! Byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Chtěla jsem to oslavit s Petrem, ale on byl zamyšlený: „A kdo bude doma pomáhat mámě?“ zeptal se tiše.

Poprvé jsem si uvědomila, že možná nikdy nebudu pro tuhle rodinu dost dobrá – že můj život je pořád podmíněný očekáváním ostatních.

Začaly hádky – s Petrem i s tchyní. „Myslíš jen na sebe!“ křičela na mě jednoho večera tchyně. „A co my? Co Petr?“

„A co já?“ vykřikla jsem zoufale. „Kdy přijde řada na mě?“

Petr mlčel a já věděla, že musím něco změnit.

Začala jsem si hledat podnájem – malý pokojík někde na Lesné. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla jsem, že jinak se ztratím úplně.

Když jsem to oznámila Petrovi, byl zaskočený: „To chceš odejít? Kvůli mámě?“

„Kvůli sobě,“ odpověděla jsem poprvé upřímně.

Odstěhovala jsem se ještě ten měsíc. První noc v novém bytě byla tichá – ale byla moje.

Dnes už mám práci na plný úvazek v knihovně a s Petrem jsme stále v kontaktu – ale každý máme svůj prostor.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít pochopení mezi generacemi? Musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?