Jak jeden krém rozbil naši rodinu: Příběh o tchyni, která mi změnila život

„Jano, co to máš za krém? Ten voní úplně jinak než ty levné, co kupuju v Albertu!“ ozvalo se z koupelny hlasitěji, než bych si přála. Stála jsem v kuchyni a míchala polévku, když jsem zaslechla šramot a pak ten hlas – hlas mojí tchyně Aleny. V tu chvíli mi zatrnulo. Věděla jsem přesně, o jaký krém jde. Ten drahý, co jsem dostala jako bonus v práci, a který jsem si šetřila na zvláštní příležitosti.

„Mami, to je můj krém, prosím tě, nepoužívej ho,“ snažila jsem se zachovat klid, ale v hlase mi zněla nervozita. Alena se objevila ve dveřích koupelny s kelímkem v ruce a s úsměvem, který jsem znala až moc dobře – úsměv člověka, který si myslí, že má na všechno právo. „Ale Janičko, vždyť je to jen krém! Ty jich máš doma tolik, že bys mohla otevřít vlastní obchod.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Nešlo o ten krém. Šlo o princip. O to, že mi nikdy nenechá nic mého. O to, že se ke mně chová jako k malé holce, i když jsem už dávno dospělá a mám vlastní rodinu. Ale místo toho jsem jen sevřela rty a snažila se polknout hněv.

Ten večer byl dusný. Můj muž Petr seděl u televize a dělal, že nic neslyší. Věděla jsem, že se nechce do ničeho plést – jeho matka byla vždycky dominantní a on se jí radši vyhýbal. Ale tentokrát jsem potřebovala jeho podporu.

„Petře, můžeš mi prosím říct, proč tvoje máma bere moje věci bez dovolení?“ zeptala jsem se tiše, když jsme byli sami v ložnici.

Petr jen pokrčil rameny: „Víš přece, jaká je. Nech to být, nestojí to za hádku.“

Ale já už to nechtěla nechat být. Bylo toho moc – neustálé komentáře o tom, jak špatně vařím, jak špatně vychovávám děti, jak bych měla víc uklízet. A teď i ten krém.

Druhý den ráno jsem našla Alenu v kuchyni, jak si natírá obličej mým krémem a zároveň telefonuje své sestře. „No ano, Janička má teď nějaký luxusní krém z práce. To víš, ona si žije! Já si taky trochu dopřeju.“

V tu chvíli mi praskly nervy.

„Mami, já tě prosím naposledy – ten krém je můj! Dala jsem ti jiný na poličku!“

Alena se na mě podívala s výrazem naprostého nepochopení: „Ty jsi nějaká přecitlivělá, Jano. Vždyť je to jen krém! Co bys dělala, kdybych ti vzala něco opravdu důležitého?“

„Ale právě o to jde! Nerespektuješ mě ani v těch nejmenších věcech!“ vybuchla jsem.

Následovala hádka, jakou náš byt ještě nezažil. Slova létala vzduchem jako střepy – o tom, kdo je lepší matka, kdo má právo na co ve společné domácnosti a kdo je tu vlastně navíc. Petr stál mezi námi a nevěděl, ke komu se přiklonit.

Od té doby se všechno změnilo. Alena se mnou přestala mluvit. Dětem začala šeptat do ouška poznámky o tom, jak je jejich maminka zlá a sobecká. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny a já cítila, jak se naše rodina rozpadá.

Začala jsem zamykat své věci do skříně. Každé ráno jsem kontrolovala koupelnu a hledala známky toho, že mi zase něco zmizelo. Přestala jsem zvát Alenu na rodinné oslavy – nemohla jsem ji už ani vidět.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do ložnice: „Mami, proč je babička pořád smutná? Říká, že už ji nemáš ráda.“

V tu chvíli mi bylo do pláče. Jak mám vysvětlit osmiletému dítěti, že někdy i dospělí dělají chyby? Že někdy láska nestačí na to, aby se všechno spravilo?

Petr se mě snažil uklidnit: „To přejde. Máma si zvykne.“ Ale já věděla, že už nic nebude jako dřív.

Začaly se dít drobné naschvály – Alena schovávala dětem hračky, komentovala moje vaření před návštěvami nebo schválně nechávala otevřenou lednici. Každý den byl boj.

Jednou jsem přišla domů z práce a našla svůj oblíbený parfém rozbitý na zemi. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Ale já věděla své.

Nakonec jsme s Petrem museli udělat rozhodnutí – buď zůstane jeho matka s námi a naše manželství to nevydrží, nebo si najde vlastní bydlení. Bylo to těžké rozhodnutí a stálo nás mnoho slz i hádek.

Alena se odstěhovala k sestře do Kladna. Děti ji vídají méně často a já mám konečně klid ve svém domově. Ale vztahy jsou napjaté dodnes.

Někdy v noci přemýšlím: Stálo to všechno za jeden obyčejný krém? Nebo byl ten krém jen poslední kapkou v poháru trpělivosti?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné někdy opravdu odpustit a začít znovu?