Jak těžká je tahle sklenice vody?

„Jak dlouho to ještě vydržíš držet?“ ozve se hlas mé dcery Kláry, když mě najde v kuchyni, jak už několik minut svírám v ruce obyčejnou sklenici vody. Je půlnoc, v bytě je ticho, jen lednička tiše bzučí a já se snažím nevzlykat nahlas. „Nevím,“ odpovím tiše a cítím, jak mi ruka tuhne. Voda ve sklenici je studená, ale moje dlaň pálí.

Všechno to začalo před půl rokem, když mi Petr oznámil, že už mě nemiluje. Po dvaceti letech manželství. „Je to mezi námi mrtvé, Jano,“ řekl tehdy a já měla pocit, že se mi propadla zem pod nohama. Nechápala jsem, jak může být něco tak silného najednou pryč. Dny jsem proplakala, noci probděla. Klára se snažila být silná, ale viděla jsem jí v očích stejný strach, jaký jsem cítila já.

Pak přišla další rána – maminka skončila v nemocnici s mrtvicí. Najednou jsem byla na všechno sama: práce, domácnost, návštěvy v nemocnici, péče o Kláru a ještě rozvodové tahanice. Petr si našel mladší přítelkyni a já zůstala s prázdným bytem a hlavou plnou otázek. Proč zrovna já? Co jsem udělala špatně?

Jednou večer jsem seděla u stolu s kamarádkou Lenkou a stěžovala si na všechno, co mě tíží. „Víš, co mi řekla psycholožka?“ zeptala se Lenka a podala mi sklenici vody. „Jak těžká je tahle sklenice?“ Nechápavě jsem na ni koukala. „To záleží na tom, jak dlouho ji držíš,“ vysvětlila. „Když ji držíš minutu, nic se nestane. Ale když ji držíš hodinu, ruka tě začne bolet. A když ji budeš držet celý den, ochromí tě bolest a nebudeš schopná ničeho jiného.“

Ten večer jsem pochopila, že moje starosti jsou jako ta sklenice vody. Čím déle je držím, tím víc mě ničí. Jenže jak je pustit? Jak přestat myslet na to, co bylo?

Klára mi jednoho dne řekla: „Mami, já tě potřebuju veselou. Nechci tě ztratit taky.“ Ta slova mě zasáhla víc než všechny hádky s Petrem nebo výčitky od mámy, která mi vyčítala, že za její nemoc můžu já – prý jsem jí přidělala starostí dost.

Začala jsem chodit k psycholožce. První návštěva byla hrozná – seděla jsem tam a jen brečela. Ale postupně jsem se učila mluvit o svých pocitech a hlavně – odpouštět sama sobě. Přestala jsem sledovat Petrův profil na Facebooku a smazala jeho číslo z mobilu. Každý den jsem si psala tři věci, za které jsem vděčná – i kdyby to bylo jen to, že ráno svítilo slunce nebo že Klára uvařila čaj.

Jednou večer jsme s Klárou seděly na gauči a ona mi položila hlavu na rameno. „Mami, už jsi zase trochu jako dřív,“ zašeptala. Rozplakala jsem se – tentokrát ale štěstím.

Maminka se pomalu zotavovala a já zjistila, že i když je pořád protivná a umí mě vytočit do běla, pořád ji mám ráda. Začaly jsme spolu chodit na procházky do parku a povídat si o věcech, o kterých jsme nikdy nemluvily – třeba o tom, jaké to bylo vyrůstat za socialismu nebo proč se nikdy nerozvedla s tátou.

Petr mi jednou volal – prý mu jeho nová přítelkyně utekla s někým jiným a on neví, co má dělat. Poprvé v životě jsem necítila ani vztek, ani lítost – jen úlevu. „To zvládneš,“ řekla jsem mu klidně a položila telefon.

Dnes už vím, že sklenici vody nemusím držet věčně. Můžu ji položit na stůl a jít dál. Někdy ji zase zvednu – když přijde špatná zpráva nebo když mám pocit, že už nemůžu dál – ale už vím, že ji nemusím držet pořád.

Sedím teď v kuchyni s Klárou naproti sobě a ona se usmívá: „Mami, pojď spát.“ Položím sklenici na stůl a cítím obrovskou úlevu.

Kolik z vás taky drží svou sklenici vody až příliš dlouho? Proč je tak těžké ji položit? Co kdybychom to dnes zkusili společně?