Jedna místnost, čtyři generace: Vyznání české babičky

„Proč jsi zase nepřinesl žádné peníze? Vždyť už nemáme ani na rohlíky!“ křičím na Petra, svého syna, zatímco malý Honzík se schovává za mou nohou a jeho sestra Anička si tiše hraje s rozbitou panenkou v koutě. Všechno se ve mně vaří. Už třetí měsíc neplatíme nájem a majitel bytu nám dnes ráno vyhrožoval vystěhováním. Petra to ale očividně netrápí – jen pokrčí rameny a zmizí ven s kamarády.

Jmenuji se Marie a je mi šedesát tři let. Nikdy jsem si nemyslela, že skončím takhle – v jedné místnosti panelákového bytu na pražském sídlišti, kde se tísníme čtyři generace. Moje snacha Jana je v osmém měsíci těhotenství a většinu času jen mlčky sedí na posteli, zírá do zdi a občas si utře slzu. Vím, že mě viní za to, kde jsme skončili, ale já už nevím, co víc bych mohla udělat.

Když jsem byla mladá, všechno bylo jiné. Měli jsme s manželem domek v Berouně, zahradu a sny o šťastné rodině. Ale pak přišla nemoc, smrt manžela a dluhy, které jsem nikdy nedokázala splatit. Petr byl vždycky trochu jiný – neposedný, nespolehlivý, pořád hledal zkratky k lepšímu životu. Místo toho nás všechny stáhl ke dnu.

„Mami, proč táta pořád křičí?“ ptá se mě večer Anička, když ji ukládám na matraci vedle Honzíka. „On nekřičí na tebe, zlatíčko. Jen je unavený…“ lžu jí do očí, protože pravda je mnohem horší. Petr je vzteklý, protože nemá práci, protože neumí být otcem a protože se bojí budoucnosti stejně jako já.

Každé ráno vstávám první. Vařím čaj z posledních sáčků a počítám drobné v peněžence. Někdy jdu do charity pro jídlo nebo poprosím sousedku paní Novotnou o trochu mouky. Stydím se, ale co mám dělat? Děti musí jíst. Jana mi pomáhá jen málo – je vyčerpaná a často nemocná. Někdy mám pocit, že už ani nechce žít.

Jednou večer slyším za dveřmi tichý rozhovor:

„Proč tu ještě jsme? Proč neodejdeme k mojí mámě?“ šeptá Jana Petrovi.
„Protože tvoje máma mě nesnáší! A kam bych šel já? Marie nás aspoň nenechá na ulici…“

Zabolí mě to. Jsem poslední štít mezi nimi a úplným pádem na dno. Ale kdo ochrání mě?

Jednoho dne přijde sociální pracovnice. Prohlíží si náš pokoj plný matrací, dětských hraček a špinavého prádla. Ptá se mě na všechno možné – jak vycházíme s penězi, jestli děti chodí do školy, jestli máme co jíst. Odpovídám upřímně i neupřímně zároveň. Bojím se, že nám děti vezmou.

Po jejím odchodu sedím u okna a dívám se na šedé paneláky naproti. Přemýšlím o tom, kde jsem udělala chybu. Měla jsem být přísnější na Petra? Měla jsem odejít dřív z Berouna? Nebo jsem měla raději umřít s manželem a ušetřit všechny téhle hanby?

Večer přijde Petr domů opilý. Začne řvát na Janu kvůli večeři a děti se rozpláčou. Snažím se je uklidnit, ale sama mám chuť křičet. Nakonec Petr usne na gauči a já sedím v kuchyňce s Janou.

„Proč to všechno snášíte?“ ptá se mě tiše.
„Protože jste moje rodina,“ odpovídám zlomeně.

Někdy si představuji jiný život – klidný byt, kde voní bábovka a děti se smějí. Ale realita je jiná: každý den bojujeme o přežití a láska už dávno nestačí. Všichni jsme unavení, podráždění a ztracení.

Když se narodí čtvrté dítě, situace se ještě zhorší. Dítě pláče celou noc, Jana krvácí a musí do nemocnice. Zůstávám sama s dětmi a nevím, jak dál. Volám Petrovi do práce – tentokrát opravdu pracuje na stavbě – ale on mi jen odsekne: „Nemůžu přijít! Šéf by mě vyhodil!“

Zoufale hledám pomoc u sousedů i u charity. Nakonec mi paní Novotná přinese polévku a nabídne hlídání dětí na pár hodin. Poprvé po dlouhé době brečím před někým cizím.

Když se Jana vrátí z nemocnice, je ještě slabší než dřív. Petr je stále víc pryč z domu a já mám pocit, že už to nevydržím.

Jednou večer sedíme s Janou u stolu:

„Marie… myslíte, že to někdy bude lepší?“
„Nevím,“ šeptám upřímně.

A tak žijeme dál – den za dnem, v jedné místnosti plné křiku, pláče i tichého zoufalství.

Někdy si říkám: Kolik toho ještě musí jedna matka a babička vydržet? Je možné udržet rodinu pohromadě jen silou vůle – když už láska nestačí? Co byste udělali vy na mém místě?