Jen já je dokážu zvládnout: Příběh matky, která bojuje sama

„Mami, jen ty je dokážeš zvládnout!“ zaznívá mi v uších hlas mé dcery Klárky, zatímco se snažím oddělit jejího mladšího bratra Filipa od dalšího kluka na hřišti. Filip křičí, mává rukama a já cítím, jak se mi pot stéká po zádech. Všude kolem nás stojí ostatní rodiče, někteří s úšklebkem, jiní s pohoršením. „Omlouvám se, on to tak nemyslel,“ šeptám matce uplakaného chlapce, ale v jejích očích vidím odsudek.

V tu chvíli se mi chce utéct. Jenže nemůžu. Mám tři děti – Klárku, Filipa a nejmladšího Honzíka – a každý den je to boj. Boj s jejich energií, s jejich hádkami, s jejich smíchem i slzami. Boj s vlastními výčitkami, že nejsem dost dobrá máma.

Doma to není jiné. „Ivano, proč je nemůžeš trochu zkrotit?“ ptá se mě manžel Petr, když přijde večer z práce a najde v obýváku rozházené hračky a rozlitý džus na koberci. „Zkouším to, ale oni mě neposlouchají,“ odpovídám unaveně a cítím, jak mi v očích pálí slzy. Petr jen mávne rukou a jde si pustit zprávy.

Někdy mám pocit, že jsem na všechno sama. Moje máma mi říká: „Za nás děti takhle nezlobily. To je ta dnešní doba.“ Ale já vím, že to není pravda. Jen si to už nepamatuje.

Nejhorší jsou dny, kdy se všechno sejde najednou. Jako dneska. Klárka přišla ze školy uplakaná, protože ji spolužačka šikanovala kvůli tomu, že má roztrhané kalhoty. Filip dostal poznámku za to, že běhal po chodbě a shodil nástěnku. Honzík má horečku a nechce jíst. A já? Já sedím na zemi v kuchyni mezi rozházenými pastelkami a přemýšlím, jestli jsem někde neudělala chybu.

„Mami, proč jsi pořád smutná?“ ptá se mě Klárka večer, když ji ukládám do postele. „Nejsem smutná, jen unavená,“ lžu jí do očí a hladím ji po vlasech. „Ale ty jsi ta nejlepší máma na světě,“ šeptne mi a obejme mě kolem krku. V tu chvíli mám chuť brečet i smát se zároveň.

Někdy si představuji, jaké by to bylo mít klidné děti. Děti, které si tiše kreslí nebo čtou knížky. Děti, které nevyrušují ve škole ani na hřišti. Ale pak si uvědomím, že bych přišla o všechny ty bláznivé momenty – o Filipovy legrační tanečky v pyžamu, o Klárčiny nekonečné otázky na svět nebo o Honzíkovy pokusy napodobit zvuky zvířat.

Jednou jsem slyšela sousedku říkat: „Ta Ivana má děti jak z divokých vajec.“ Zabolelo mě to. Ale pak jsem si všimla, že když jdeme do parku, ostatní děti se k nám rády přidávají. Možná proto, že u nás je dovoleno smát se nahlas a běhat bosky po trávě.

Přesto mě tíží pocit viny. Když musím opakovaně volat do školy kvůli Filipovým průšvihům nebo když se omlouvám cizím rodičům za to, že moje děti někoho omylem shodily z houpačky. Někdy mám chuť všechno vzdát.

Jednou večer jsem seděla u stolu s Petrem a řekla mu: „Já už nemůžu. Mám pocit, že selhávám.“ Podíval se na mě a poprvé za dlouhou dobu řekl: „Ivano, já bych to s nimi nevydržel ani den.“ Bylo to poprvé, co jsem cítila pochopení.

Ale ráno začíná všechno nanovo. Klárka ztratila bačkory, Filip nechce snídat a Honzík rozlil kakao po celé kuchyni. Když je konečně všechny vypravím do školy a školky, sednu si na lavičku před domem a dívám se na prázdnou ulici. V hlavě mi zní Klárčina slova: „Jen ty je dokážeš zvládnout.“

Možná má pravdu. Možná opravdu jen já vím, jak utišit Filipův vztek nebo jak rozesmát Honzíka, když pláče. Možná jen já chápu Klárčiny obavy ze školy.

Ale někdy bych si přála mít někoho vedle sebe – někoho, kdo by mi řekl: „Děláš to dobře.“ Protože i když miluji své děti nade vše na světě, někdy mám pocit, že už nemůžu dál.

A tak se ptám: Je normální cítit se takhle vyčerpaná? Máte to někdo podobně? Nebo jsem v tom opravdu sama?