Jen jednou jsem tě prosila: Příběh matky a syna mezi láskou a ztrátou

„Mami, už to dál nejde. Musíš odejít.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už měsíce. Stála jsem tehdy v předsíni Tomášova bytu na Jižním Městě, v ruce tašku s pár věcmi, které jsem si stihla sbalit. Tomáš se na mě díval tvrdě, neústupně, a já v jeho očích poprvé neviděla svého syna, ale cizince. Všechno, co jsem pro něj kdy udělala, se v tu chvíli rozplynulo jako pára nad hrncem.

„Tomáši, prosím tě, jen na pár dní. Nemám kam jít. Vždyť jsem tvoje máma…“

„Mami, já už to fakt nezvládám. Potřebuju svůj klid. Najdi si něco, prosím.“

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že mě vlastní syn vyhodí z bytu, vysmála bych se mu. Ale tehdy, v tom malém panelákovém bytě, jsem pochopila, že všechno, co jsem považovala za jisté, může během vteřiny zmizet.

Všechno to začalo, když mě manžel, Petr, po dvaceti sedmi letech manželství podvedl. Nejdřív jsem to nechtěla vidět. Ignorovala jsem pozdní příchody, tajné zprávy na mobilu, jeho odtažitost. Ale pak jsem ho jednoho dne přistihla s Marcelou, kolegyní z práce, v naší kuchyni. V naší kuchyni! Všechno se mi zhroutilo. Petr se odstěhoval za ní a já zůstala sama v našem bytě na Proseku. Jenže ten byl napsaný na něj. Do měsíce mi přišel dopis od právníka. Musela jsem se vystěhovat.

Tomáš byl tehdy jediný, kdo mi zbyl. Vždycky jsme spolu měli blízký vztah. Když byl malý, četla jsem mu pohádky, chodili jsme na hřiště, na výlety do Krkonoš. Po rozvodu jsem se na něj upnula ještě víc. Možná až moc. Možná jsem ho dusila svou láskou, ale byl to jediný člověk, kterého jsem měla. Když jsem mu zavolala, že nemám kam jít, nabídl mi, ať se na čas nastěhuju k němu. Byla jsem vděčná. Ale netrvalo dlouho a začaly první neshody.

Tomáš měl přítelkyni, Lucku. Byla milá, ale cítila jsem, že jí vadím. Snažila jsem se být nenápadná, vařila jsem jim večeře, prala prádlo, uklízela. Jenže Tomáš začal být podrážděný. „Mami, nemusíš nám pořád vařit. Nechceme, abys nám prala věci. Chceme mít trochu soukromí.“

Snažila jsem se stáhnout do ústraní, ale v malém bytě to nešlo. Jednou večer jsem zaslechla, jak se s Luckou hádají kvůli mně. „Já už to nevydržím, Tomáši. Tvoje máma je všude. Nemáme žádné soukromí. Buď ona, nebo já.“

Druhý den ráno přišel Tomáš do kuchyně. „Mami, Lucka odešla. Řekla, že dokud tu budeš, nevrátí se.“

Cítila jsem se jako přítěž. Jako někdo, kdo ničí život vlastního dítěte. Přesto jsem doufala, že mě Tomáš podrží. Ale místo toho přišel ten den, kdy mě požádal, abych odešla.

Seděla jsem pak na lavičce před domem, v ruce mobil a nevěděla, co dál. Volala jsem sestře Janě, ale ta měla vlastní rodinu a malý byt. „Promiň, Aleno, fakt to nejde. Máme tu už tak málo místa.“

Několik nocí jsem přespávala u kamarádky Hany, ale i ona měla své problémy. Nakonec jsem skončila v malém podnájmu na okraji Prahy, v garsonce s výhledem na parkoviště. Každý večer jsem seděla u okna a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Proč mě Petr opustil? Proč mě Tomáš nechce? Co jsem udělala špatně?

Jednou večer mi Tomáš zavolal. „Mami, jsi v pořádku?“ Jeho hlas zněl nejistě.

„Jsem. Neboj se o mě. Zvládnu to.“

„Promiň, že jsem tě vyhodil. Ale já… já jsem to prostě nezvládal. Potřeboval jsem dýchat.“

„Já vím, Tomáši. Asi jsem tě moc svazovala. Ale víš, že tě mám ráda.“

„Já tebe taky, mami.“

Od té doby jsme spolu mluvili jen občas. Cítila jsem, že mezi námi zůstala propast. Přemýšlela jsem, jestli je možné ji někdy překlenout. Jestli mi někdy odpustí, že jsem mu byla na obtíž. Jestli já někdy odpustím jemu, že mě od sebe odstrčil.

Začala jsem chodit na procházky do parku, kde jsem potkávala jiné ženy v mém věku. Některé byly rozvedené, jiné ovdovělé. Povídaly jsme si o dětech, o životě, o tom, jak těžké je najít v sobě sílu začít znovu. Pomalu jsem si zvykala na samotu. Naučila jsem se vařit jen pro sebe, večer si pustit film a nebýt smutná, když mi nikdo nezavolá.

Jednou jsem potkala paní Martu, která mi řekla: „Víte, Aleno, děti nejsou náš majetek. Musíme je pustit, i když to bolí.“

Možná má pravdu. Možná jsem Tomáše nikdy nepustila. Možná jsem ho svým strachem a bolestí dusila. Ale jak se má člověk naučit žít sám, když celý život žil pro druhé?

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je hranice mezi láskou a sobectvím? Kdy je správné pustit dítě z náruče a kdy ještě bojovat? Co byste udělali vy na mém místě?