Jsem špatná babička? Příběh o vině, lásce a hranicích

„Takže ty mi prostě odmítáš pomoct? To myslíš vážně, mami?“ Lenčin hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Stála uprostřed naší kuchyně, ruce v bok, oči zarudlé od pláče. Malý Matýsek a Anička seděli u stolu a tiše pozorovali naši hádku. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Místo toho jsem se zhluboka nadechla a snažila se mluvit klidně: „Lenko, já už prostě nemůžu. Táta je nemocný, pořád pracuju a večer padám únavou. Nemůžu ti hlídat děti každý den.“

Lenka se rozplakala. „Já ale nemám nikoho jiného! Nemám práci, nemám peníze na školku. Ty jsi moje máma, měla bys mi pomoct!“

V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší člověk na světě. Vždycky jsem se snažila být tu pro svou rodinu. Lence je pětatřicet, já ji měla mladá, bylo mi dvacet. Vychovávala jsem ji sama, protože můj první muž nás opustil, když jí byly tři roky. Dřela jsem ve fabrice, abychom měly co jíst. Když jsem poznala Karla, byl to zázrak – konečně někdo, kdo nás měl rád. Jenže teď je Karel těžce nemocný, skoro nevstane z postele a já musím všechno zvládat sama.

V práci v obchodě mám směny od rána do večera. Když přijdu domů, čeká mě vaření, praní a péče o Karla. Někdy mám pocit, že už ani nevím, kdo vlastně jsem. A teď po mně Lenka chce, abych každý den hlídala její děti. Chápu ji – je zoufalá. Její manžel odešel před rokem za jinou a ona přišla o práci v bance. Hledá něco nového, ale s dvěma malými dětmi to není jednoduché.

„Mami, vždyť ty jsi taky všechno zvládla sama!“ vyčetla mi Lenka při další hádce. „Proč mi teď nechceš pomoct?“

„Protože už nemůžu,“ zašeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích. „Nechci být špatná babička, ale mám taky svůj život a svoje starosti.“

Lenka na mě chvíli jen zírala a pak práskla dveřmi. Děti se rozplakaly a já je objala. „Babičko, proč maminka křičí?“ ptala se Anička.

„Maminka je jen smutná a unavená,“ snažila jsem se vysvětlit. Ale pravda byla taková, že jsme byly smutné obě.

Večer jsem seděla u Karla v ložnici a držela ho za ruku. „Alenko,“ zašeptal slabě, „musíš myslet i na sebe.“

„Ale co když má Lenka pravdu? Co když jsem opravdu špatná babička?“

Karel se na mě usmál tím svým unaveným úsměvem. „Dala jsi jí všechno, co jsi mohla. Teď musíš myslet i na sebe.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co to znamená být dobrou matkou a babičkou. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě za každou cenu. Ale kde je ta hranice? Kdy už člověk musí říct dost?

Další den mi Lenka poslala zprávu: „Promiň mami, byla jsem na tebe moc tvrdá. Jenom už nevím kudy kam.“

Odpověděla jsem jí: „Lenko, miluju tě i tvoje děti. Pomůžu ti, jak budu moct – ale každý den to prostě nezvládnu.“

Následující týdny byly těžké. Lenka začala chodit na brigády a děti občas hlídala sousedka paní Novotná. Já si konečně dovolila jeden den v týdnu jen pro sebe – šla jsem s kamarádkou do kina nebo na procházku do parku.

Jednou večer jsme s Lenkou seděly u čaje a povídaly si otevřeněji než kdy dřív.

„Mami, já vím, že toho máš moc,“ řekla tiše Lenka. „Jen jsem byla zoufalá.“

„Já vím,“ odpověděla jsem jí a pohladila ji po ruce. „Ale musíme si navzájem říct, co zvládneme a co už ne.“

Možná nejsem dokonalá babička podle představ ostatních – ale dělám maximum podle svých možností.

Někdy si říkám: Je špatné myslet i na sebe? Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a vlastním vyčerpáním? Co byste udělali vy na mém místě?