Kde končí mateřská láska: Příběh o hranicích, které je těžké nastavit

„Mami, prosím tě, půjč mi ještě těch deset tisíc. Vrátím ti to, až se trochu srovnám. Fakt ti to slibuju.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Tomáš stál ve dveřích, opřený o futro, oči sklopené, ale v hlase měl ten známý tón – naléhavý, neústupný. Věděla jsem, že když řeknu ne, přijde hádka. Když řeknu ano, zase budu mít v noci výčitky svědomí.

„Tomáši, už jsme o tom mluvili. Nemůžu ti pořád půjčovat peníze. Sama sotva vyjdu s důchodem,“ snažila jsem se mluvit klidně, ale cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo.

„Ale mami! Ty mi nikdy nechceš pomoct! Vždyť víš, jak je to teď těžký! V práci mě dusí, nájem je šílenej…“

Zase ta stejná písnička. Vždycky měl důvod. Když byl malý, omlouvala jsem ho před učiteli: „On je jenom citlivý.“ Když byl puberťák a přišel domů opilý, říkala jsem si: „To je normální, kluci zkouší hranice.“ A teď? Teď je mu třicet pět a pořád čeká, že ho zachráním.

Vzpomněla jsem si na chvíli před dvaceti lety. Tomáš rozbil okno u sousedů a já běžela prosit paní Novákovou o odpuštění. „On to tak nemyslel,“ říkala jsem tehdy. A ona jen pokrčila rameny: „Paní Dvořáková, musíte mu dát mantinely.“ Jenže já neuměla být přísná. Po smrti manžela jsme byli jen my dva a já měla pocit, že když budu tvrdá, ztratím ho úplně.

„Mami?“ Tomášův hlas mě vytrhl ze vzpomínek. „Tak co? Pomůžeš mi nebo ne?“

Cítila jsem v sobě vztek i lítost. Proč vždycky já? Proč nemůže být chvíli dospělý? Všichni kolem říkají: „Musíš mu nastavit hranice.“ Ale jak? Když ho odmítnu, mám pocit, že selhávám jako matka.

„Tomáši, už nemůžu. Opravdu ne,“ řekla jsem tiše.

Viděla jsem, jak mu ztuhly rysy. „Takže mě necháš ve štychu? Po tom všem?“

„Nechávám tě žít svůj život,“ odpověděla jsem a sama sebe překvapila pevností v hlase.

Práskl dveřmi a odešel. Zůstala jsem stát v kuchyni a rozklepala se mi kolena. Sedla jsem si ke stolu a rozbrečela se. V hlavě mi běžely všechny ty roky – jeho první láska, první práce, první dluhy… A já pořád zachraňovala.

Dny plynuly a Tomáš se neozýval. Každý večer jsem seděla u telefonu a čekala na zprávu. Místo toho mi volala jeho bývalá přítelkyně Jana: „Paní Dvořáková, Tomáš je u mě. Je na dně. Nechcete si s ním promluvit?“

„Jano, já už nevím jak,“ odpověděla jsem zoufale.

Jednou večer přišel domů. Byl bledý, pohublý a v očích měl slzy.

„Mami… promiň. Já už nevím kudy kam.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali. Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili upřímně – o jeho strachu ze selhání, o mém strachu z osamění. Přiznal mi dluhy u kamarádů i to, že si půjčil peníze od lichváře.

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Protože jsem věděl, že mě zase zachráníš…“

Ten večer jsme si slíbili, že začneme jinak. Že mu pomůžu najít odbornou pomoc – ne penězi, ale podporou. Bylo to těžké. Každý den jsem bojovala s nutkáním mu dát to málo, co mám. Ale vydržela jsem.

Tomáš začal chodit na terapie a našel si brigádu v supermarketu. Nebylo to jednoduché – často jsme se hádali, někdy mě prosil o pomoc. Ale já už věděla: skutečná láska není v tom zachraňovat za každou cenu.

Dnes je to rok od té doby. Tomáš má stále dluhy, ale splácí je sám. Já mám klidnější spaní – i když někdy s bolestí v srdci.

Někdy si říkám: Udělala jsem pro něj dost? Nebo jsem měla být přísnější už dávno? Co byste udělali vy na mém místě?