Kdy má matka právo myslet na sebe?

„Zítra si sbalíte věci a odejdete. Takhle už dál žít nemůžu!“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. V kuchyni bylo ticho, jen lednice tiše bzučela. Můj syn Tomáš se na mě nevěřícně podíval, jeho žena Jana zbledla. Nikdo z nás nečekal, že to někdy řeknu nahlas. Ale já už nemohla dál.

Ještě před rokem byl můj byt v Nuslích mým útočištěm. Po smrti manžela jsem si tu vytvořila svůj klidný svět – knížky, květiny na balkoně, večery s čajem a detektivkou. Pak ale Tomáš přišel o práci a s Janou jim skončil podnájem. „Mami, je to jen na pár týdnů, než se zase postavíme na nohy,“ sliboval mi tehdy Tomáš. Samozřejmě jsem je nechala nastěhovat. Jsem přece matka.

Jenže týdny se změnily v měsíce. Tomáš byl pořád doma, ponořený do počítače, Jana se snažila pracovat z obýváku, ale často jsme se hádaly kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo vynese koš, proč je v koupelně zase mokro na zemi. Nejhorší byly večery. Jana měla ráda hlasitou hudbu, Tomáš do noci telefonoval s kamarády. Já nemohla spát, cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním bytě.

Jednou jsem přišla domů a našla Janinu sestru s jejím dítětem v kuchyni. Nikdo mi nic neřekl. „To je jen na chvilku,“ mávla Jana rukou. Ale ta chvilka trvala celý víkend. Když jsem chtěla v neděli ráno udělat snídani, nebylo kde sedět. Všude hračky, špinavé hrnky, cizí deka na gauči. „Mami, nebuď taková,“ řekl Tomáš podrážděně, když jsem si dovolila něco namítnout.

Začala jsem se vyhýbat vlastnímu bytu. Chodila jsem na dlouhé procházky do parku Folimanka, sedávala v kavárně U Hrocha jen proto, abych nemusela domů. Přestala jsem zvát kamarádky – styděla jsem se za ten chaos a napětí. Každý den jsem si říkala: ještě chvíli to vydržím, přece je nenechám na ulici.

Ale pak přišel ten večer. Jana přišla domů opilá z firemního večírku a začala mi vyčítat, že jsem jí snědla jogurt. Tomáš mě místo zastání okřikl: „Mami, proč pořád něco řešíš? Proč nám nemůžeš dát pokoj?“ V tu chvíli mi praskly nervy.

„Tohle je můj domov! Já tu chci mít klid! Zítra si sbalíte věci a odejdete!“ vykřikla jsem a rozbrečela se. Tomáš na mě chvíli jen zíral, pak zabouchl dveře do pokoje. Jana mlčky odešla do koupelny.

Tu noc jsem skoro nespala. Hlavou mi běžely výčitky – co když jim ublížím? Co když mě Tomáš už nikdy nebude chtít vidět? Ale zároveň jsem cítila úlevu. Konečně jsem si dovolila myslet i na sebe.

Ráno bylo ticho. Tomáš s Janou si mlčky balili věci do igelitek. Neřekli mi ani slovo na rozloučenou. Když za nimi zapadly dveře, sedla jsem si ke stolu a rozplakala se – tentokrát ne vzteky, ale smutkem a úlevou zároveň.

Od té doby uplynuly tři měsíce. S Tomášem jsme si párkrát napsali zprávu, ale cítím mezi námi zeď. Jana mi neodpustila vůbec. Přesto nelituji svého rozhodnutí – konečně mám zpátky svůj klid, svůj domov.

Někdy ale přemýšlím: Kde je hranice mezi obětavostí a sebeobranou? Má matka právo říct dost? Nebo bych měla vydržet všechno jen proto, že jsem matka?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné myslet někdy i na sebe?