„Kdyby měla svědomí, aspoň jednou by umyla nádobí“: Příběh matky, která zůstala sama a slyšela od syna, že ničí jeho rodinu

„Mami, kdyby sis aspoň jednou umyla po sobě nádobí, možná bys pochopila, jaké to je žít s někým jiným!“ Jeho hlas zněl ostřeji než kdy dřív. Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené ve studené vodě, a dívala se na svého syna Tomáše, který se na mě díval s výčitkou v očích. Bylo mu třicet, měl vlastní rodinu, a přesto jsem v tu chvíli měla pocit, že přede mnou stojí ten malý kluk, kterého jsem kdysi držela v náručí, když plakal, protože mu táta zmizel ze života.

„Tomáši, já…“ chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem sama tahala nákupy do paneláku na Jižním Městě, kdy jsem po nocích šila, abychom měli na školní výlet, kdy jsem se vzdala vlastních snů, abych mohla být jeho oporou. A teď tu stojím, v jeho kuchyni, a slyším, že ničí jeho rodinu.

„Myslíš, že je to jednoduchý? Že když přijdeš, všechno se musí točit kolem tebe?“ pokračoval Tomáš a jeho žena Jana stála opodál, ruce zkřížené na prsou, oči sklopené. Věděla jsem, že jí vadím. Že jim vadím. Ale kam mám jít? V paneláku, kde jsem strávila třicet let, už bydlí cizí lidé. Byt jsem prodala, abych Tomášovi pomohla s hypotékou. Teď mám jen malý pokojík v jejich domě na okraji Prahy.

„Já se snažím, Tomáši. Nechci vám být na obtíž…“ šeptla jsem, ale on jen mávl rukou. „To říkáš pořád. Ale nikdy se nezměníš. Všechno musí být po tvém. Nikdy jsi nenechala tátu dýchat, a teď dusíš i mě.“

Ta slova mě zasáhla jako ledová sprcha. Vždycky jsem si myslela, že jsem pro něj dělala to nejlepší. Že když jsem mu zakazovala chodit ven po setmění, když jsem mu kontrolovala úkoly, když jsem mu šetřila na kroužky, že to všechno bylo správné. Ale teď mi říká, že jsem ho dusila. Že jsem mu zničila život.

Vzpomněla jsem si na den, kdy nás manžel opustil. Bylo mi třicet dva, Tomášovi tři. Seděla jsem na posteli, v ruce dopis, kde stálo: „Promiň, už to nezvládám. Potřebuju začít znovu.“ A já začala znovu. Sama. Bez peněz, bez podpory, jen s tím malým klukem, který se mě držel za ruku a ptal se, kdy se táta vrátí.

„Mami, já už to takhle dál nedám. Jana je z tebe na nervy, děti tě mají rády, ale… prostě to nejde. Potřebujeme prostor. Ty potřebuješ svůj život.“

„Jaký život?“ vyhrkla jsem. „Všechno, co jsem měla, jsem dala vám. Nemám kam jít. Nemám už nic.“

Jana se konečně ozvala: „Paní Novotná, my vás máme rádi, ale potřebujeme klid. Děti mají školu, Tomáš práci, já taky. Kdybyste si našla nějaké kamarádky, nebo chodila na procházky…“

Kamarádky? Všechny moje kamarádky jsou buď mrtvé, nebo někde na Moravě. A já? Já jsem tady, v domě, kde jsem cizí.

„Mami, já ti pomůžu najít nějaký byt. Nebo domov pro seniory. Tam budeš mít společnost, nebudeš sama…“

Domov pro seniory. To je všechno, co mi zbylo? Po všech těch letech, kdy jsem byla matkou, kuchařkou, uklízečkou, psycholožkou, bankéřkou… teď mám být jen další stará paní v domově?

„Tomáši, já tě nikdy nechtěla ztratit. Všechno jsem dělala pro tebe. I když jsem byla unavená, i když jsem neměla sílu, vždycky jsem tu byla. A teď… teď mě chceš odložit?“

Tomáš se na mě díval dlouho. Pak jen tiše řekl: „Já už nemůžu, mami. Potřebuju žít svůj život.“

Odešla jsem do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a dívala se na fotky, které jsem si přinesla – Tomáš v první třídě, Tomáš na maturitě, Tomáš s Janou na svatbě. Všude jsem byla já. Vždycky jsem byla u toho. A teď mám být pryč.

Druhý den ráno jsem slyšela, jak se Tomáš s Janou hádají v kuchyni. „Nemůže tu zůstat. Já už to fakt nedávám. Máma je pořád tady, všechno komentuje, všechno ví nejlíp…“

„Ale je to tvoje máma, Tomáši. Nemůžeš ji jen tak vyhodit.“

„A co mám dělat? Chci žít. Chci, aby děti měly klid. Chci, aby Jana byla šťastná.“

Seděla jsem za dveřmi a cítila, jak se mi svírá srdce. Vždycky jsem chtěla, aby byl šťastný. Ale nikdy mě nenapadlo, že moje přítomnost bude překážkou.

Začala jsem chodit ven. Do parku, do knihovny, na procházky. Snažila jsem se být co nejméně doma. Ale večer, když jsem slyšela smích z obýváku, když jsem slyšela, jak si povídají, jak žijí svůj život beze mě, cítila jsem se zbytečná. Nechtěná. Opuštěná.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a šla za Tomášem. „Tomáši, najdi mi prosím nějaký malý byt. Já už tu nechci být na obtíž.“

Podíval se na mě a v očích měl slzy. „Mami, promiň. Já tě mám rád. Ale prostě… potřebuju žít.“

Za měsíc jsem se stěhovala do malého bytu v Modřanech. Sama. Každý den si vařím pro jednoho, každý večer koukám na televizi, občas mi Tomáš zavolá. Ale už to není jako dřív. Už nejsem ta důležitá. Už nejsem potřebná.

Někdy si říkám – kde jsem udělala chybu? Je možné obětovat celý život pro dítě a nakonec být obviněná, že mu ničím štěstí? Je tohle osud všech matek, které zůstanou samy? Co byste udělali vy na mém místě?