Když děti zapomenou na svou matku: Příběh české penzionované učitelky

„Mami, nemůžu teď mluvit, mám poradu,“ ozvalo se z telefonu, zatímco jsem v ruce svírala hrnek s vlažným čajem a dívala se z okna na šedivý listopadový den. Hlas mé starší dcery Jitky byl odměřený, unavený, jako bych ji rušila v něčem důležitém. „Dobře, zavolej mi, až budeš mít čas,“ zašeptala jsem, ale ona už dávno položila. Položila jsem telefon na stůl vedle starých novin a pocítila tu známou tíhu v hrudi.

Celý život jsem byla učitelkou češtiny na základní škole v malém městě u Pardubic. Vždycky jsem věřila, že vzdělání je klíč ke všemu – k lepšímu životu, k pochopení světa, k tomu, aby člověk nebyl sám. S manželem Karlem jsme vychovali dvě dcery – Jitku a Lenku. Dali jsme jim všechno, co jsme mohli. Když byly malé, šila jsem jim šaty ze zbytků látek, pekla domácí chleba, abychom ušetřili. Karel pracoval na dráze, často měl noční, ale nikdy si nestěžoval. Byli jsme obyčejná rodina, která držela pohromadě.

Jenže pak přišla nemoc. Karel onemocněl rakovinou a během dvou let odešel. Bylo mi tehdy šedesát tři a poprvé v životě jsem pocítila opravdovou samotu. Dcery už dávno bydlely ve městě – Jitka v Praze, Lenka v Brně. Obě měly své rodiny, své kariéry. Zpočátku volaly často, přijížděly na víkendy. Ale časem jejich návštěvy řídly. „Mami, máme toho moc,“ omlouvaly se. „Děti mají kroužky, manžel je pořád v práci.“ Chápala jsem to – nebo jsem si to aspoň říkala.

Jednoho dne jsem zjistila, že mi nezbylo skoro nic. Důchod byl směšně malý, sotva stačil na nájem a léky. V obchodě jsem počítala každou korunu. Když jsem poprosila Jitku o pomoc, odpověděla: „Mami, víš, jak je to teď drahé? My taky nemáme nazbyt.“ Lenka mi poslala tisícovku s omluvným dopisem: „Snad ti to trochu pomůže.“ Slzy mi tekly po tváři, když jsem četla její řádky.

Začala jsem prodávat věci z bytu – staré knihy, porcelán po mamince, dokonce i Karla hodinky. Každý předmět měl svůj příběh, ale nikdo o něj nestál. Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na prázdné místo naproti sobě. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Karlem seděli u čaje a povídali si o dětech. „Marie,“ říkával mi něžně, „jednou nám to holky vrátí.“

Ale nevrátily.

Jednou za čas přijde pohlednice z dovolené – Jitka s rodinou v Chorvatsku, Lenka na horách. Na fotkách se usmívají jejich děti – moje vnoučata, které skoro neznám. „Babičko, přijeď někdy,“ napsala mi jednou malá Anička kostrbatým písmem. Ale kdo by mě tam chtěl? Vždyť už ani nevím, co bych jim řekla.

Jednoho dne jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Maruško, dlouho jsi tu nebyla vidět,“ řekla starostlivě. „Nechceš přijít na kafe?“ Přikývla jsem a šla s ní do jejího bytu plného květin a fotek jejích dětí a vnoučat. Povídaly jsme si dlouho do noci. „Víš,“ svěřila se mi tiše, „moje dcera je taky pořád pryč. Ale aspoň mi volá.“ Záviděla jsem jí ten hlas v telefonu.

Začala jsem chodit do místního klubu důchodců – aspoň tam někdo naslouchal mým příběhům o škole a dětech. Jednou přišla řeč na rodinu a já se rozplakala před cizími lidmi. „Nebojte se,“ utěšovala mě paní Hrdličková, „nejste sama.“ Ale já se tak cítila.

Jednoho večera mi zavolala Lenka. „Mami, potřebuju pohlídat děti o víkendu,“ řekla bez pozdravu. Srdce mi poskočilo radostí i smutkem zároveň. „Samozřejmě,“ odpověděla jsem rychleji, než jsem stihla přemýšlet. Přijela pro mě v sobotu ráno – byla nervózní, spěchala. Děti mě sotva pozdravily a hned běžely k televizi.

Seděla jsem v cizím bytě mezi hračkami a čekala na chvíli, kdy si mě někdo všimne. Večer přišla Lenka domů unavená a bez úsměvu. „Díky mami,“ řekla a podala mi pětistovku. Chtěla jsem ji odmítnout, ale strčila mi ji do kabelky.

Cestou domů ve vlaku jsem přemýšlela o tom, kde se stala chyba. Byla jsem příliš přísná? Nebo naopak moc obětavá? Dala jsem jim všechno – svůj čas, lásku i sny. A teď sedím sama v prázdném bytě a čekám na telefonát, který nepřijde.

Někdy si říkám: Má vůbec smysl obětovat celý život pro rodinu? Nebo je lepší myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?