Když děti zavřou dveře: Příběh matky, která hledá své místo

„Mami, to prostě nejde. Máme tu málo místa a děti potřebují svůj klid.“

Ta slova mi znějí v uších už několik měsíců. Stojím na chodbě paneláku v Modřanech, v ruce igelitku s několika věcmi, které jsem si vzala z našeho domu v Dobříši. Dům, kde jsem s Karlem prožila čtyřicet let. Teď je prázdný, stejně jako já. Dívám se na svou dceru Janu, která se vyhýbá mému pohledu, a slyším za dveřmi smích svých vnoučat. Dveře se zavřou a já zůstávám stát na chladné chodbě.

„Mami, promiň, ale fakt to nejde,“ řekne ještě tiše Jana a dveře zaklapnou.

Jdu pomalu k výtahu. V hlavě mi běží vzpomínky: jak jsem Janu vodila do školky, jak jsem jí šila šaty na maturitní ples, jak jsme s Karlem stavěli domek vlastníma rukama. Všechno to bylo pro děti. A teď? Teď nemám kam jít.

Syn Petr mi nabídl, že mi pomůže najít byt v domově pro seniory. „Mami, tam budeš mít společnost, programy, nebudeš sama,“ říkal mi do telefonu. Ale já nechci být mezi cizími lidmi. Chci být s rodinou. Chci slyšet smích svých vnoučat, cítit vůni domácí polévky, kterou vaří Jana v neděli. Chci patřit.

Sedím v tramvaji číslo 17 a dívám se z okna na šedé ulice Prahy. Lidé spěchají, každý má svůj život. Nikdo si mě nevšímá. Připadám si neviditelná. V hlavě mi hučí otázky: Co jsem udělala špatně? Proč mě moje vlastní děti nechtějí?

Když přijdu do svého provizorního bytu v paneláku na sídlišti, je tam ticho. Jen tikot hodin a vzdálený hluk z ulice. Sednu si ke stolu a rozbalím igelitku – pár fotek, starý svetr, knížka od Boženy Němcové. Všechno, co mi zůstalo z minulého života.

Večer mi volá Petr. „Mami, jak se máš?“ ptá se rozpačitě.

„Dobře,“ zalžu automaticky.

„Víš, že tě máme rádi, viď?“

„Vím,“ odpovím tiše a polykám slzy.

Následující dny jsou všechny stejné. Ráno si uvařím kávu, projdu se po sídlišti, nakoupím v Albertu a večer koukám na televizi. Nikdo nezazvoní, nikdo nezavolá. Jen občas Jana pošle SMS: „Jak se máš?“ nebo „Všechno v pořádku?“ Odpovídám stručně. Nechci je obtěžovat svým smutkem.

Jednou večer se rozhodnu napsat Janě dopis:

„Milá Jani,

vím, že máš svůj život a že je to pro tebe těžké. Ale někdy mám pocit, že už pro vás nejsem důležitá. Vždycky jsem tu byla pro vás – když jste byli nemocní, když jste potřebovali pohlídat děti nebo uvařit oběd. Teď bych potřebovala já vás. Nechci být přítěží, jen bych chtěla občas cítit, že někam patřím.“

Dopis nikdy neodešlu.

Jednoho dne potkám v parku sousedku paní Novotnou. Je jí přes osmdesát a taky žije sama.

„Děti za mnou moc nechodí,“ povzdechne si.

„Moje taky ne,“ přiznávám.

Sedíme spolu na lavičce a povídáme si o starých časech. Najednou cítím úlevu – nejsem v tom sama.

Začnu chodit do místního klubu seniorů. Nejprve s odporem – připadám si stará a nepotřebná. Ale brzy zjistím, že tam nejsou jen osamělé babičky, ale i lidé plní života: paní Hrdličková hraje na klavír, pan Konečný vypráví vtipy, paní Šafářová plete ponožky pro charitu.

Jednou večer mě Jana překvapí návštěvou.

„Mami, promiň… Já vím, že to pro tebe musí být těžké,“ říká rozpačitě.

„Janičko, já chápu, že máš svůj život. Jen bych chtěla občas být s vámi,“ řeknu tiše.

Jana mě obejme a poprvé po dlouhé době cítím její blízkost.

Začínáme se vídat častěji – někdy přijdu na oběd k nim domů, jindy vezmu vnoučata do parku. Není to jako dřív, ale je to lepší než samota.

Přesto mě někdy přepadne smutek. Večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o tom, jak rychle život utekl – jak jsme byli všichni spolu a teď je každý sám.

Někdy si říkám: Je tohle stáří? Opravdu jsme odsouzeni být sami? Nebo je možné najít nový smysl i ve chvíli, kdy nám děti zavřou dveře?

Možná nejsem jediná, kdo to tak cítí. Možná bychom o tom měli víc mluvit – nejen my staří mezi sebou, ale i s našimi dětmi.

Co myslíte vy? Máme právo chtít být součástí života svých dětí? Nebo bychom měli přijmout samotu jako součást stáří?