Když domov přestane být útočištěm: Příběh Jany, která hledá své místo mezi vlastními zdmi

„Jano, ty jsi zase zapomněla koupit mléko? Vždyť jsem ti to říkal už včera!“ ozval se Petr z kuchyně a já cítila, jak se mi žaludek stahuje do pevného uzlu. Stála jsem v předsíni s taškami plnými nákupu, ale samozřejmě – mléko chybělo. „Promiň, Petře, dneska byl v obchodě šílený frmol a malý Tomášek pořád brečel…“ snažila jsem se vysvětlit, ale Petr jen mávl rukou a odešel do obýváku.

Zavřela jsem oči a na chvíli se opřela o studenou zeď. Bylo mi do pláče. Poslední měsíce mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to není dost dobré. Petr je pořád nespokojený – jednou je to špatně vyžehlená košile, jindy zapomenutý nákup nebo neuklizený obývák. A když přijede jeho maminka, paní Novotná, je to ještě horší.

„Janičko, ty jsi dneska zase nestihla utřít prach? Víš, že alergie na pyl se může zhoršit i kvůli prachu doma?“ slyším její hlas ještě teď. Vždycky přijde s úsměvem, ale její poznámky jsou jako drobné jehličky. „Za nás jsme měli doma vždycky naklizeno a děti byly upravené,“ dodává často a já se cítím menší a menší.

Někdy mám pocit, že bych nejradši utekla. Ale kam? Tomášek má teprve tři roky a potřebuje mě. A já přece nechci rozbít rodinu kvůli tomu, že nejsem dokonalá hospodyňka. Jenže… co když už to dál nevydržím?

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme s Petrem začínali chodit. Smáli jsme se spolu, chodili na procházky do Stromovky, povídali si dlouho do noci. Tehdy mi připadalo, že mě má rád takovou, jaká jsem. Teď mám pocit, že vidí jen moje chyby.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na hromadu nevyžehleného prádla. Tomášek už spal a Petr byl na fotbale s kamarády. Najednou mi zazvonil telefon – volala maminka.

„Janičko, jak se máš?“ zeptala se starostlivě.

„Mami… já nevím. Připadám si hrozně unavená. Pořád mám pocit, že nic nezvládám,“ přiznala jsem se poprvé nahlas.

„Ale prosím tě! Každá máma má někdy pocit, že je toho moc. Ale ty jsi šikovná holka. Nenech si od nikoho namluvit opak,“ povzbuzovala mě maminka.

Jenže ona nevidí, co se děje každý den. Nevidí ty pohledy Petra, když přijde domů a něco není podle jeho představ. Nevidí paní Novotnou, jak mi kontroluje poličky v kuchyni.

Jednoho dne jsem už nevydržela a při obědě jsem Petrovi řekla: „Petře, proč máš pořád potřebu mě kritizovat? Připadám si tu jako služka, ne jako tvoje žena.“

Petr se zarazil. „To přeháníš. Jen chci, aby doma bylo uklizeno a všechno fungovalo.“

„Ale za jakou cenu? Já už nemůžu! Připadám si k ničemu,“ rozbrečela jsem se.

Petr chvíli mlčel a pak jen řekl: „Možná bys měla být víc organizovaná.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jestli je chyba ve mně. Možná bych měla být lepší manželka… Ale co když už dávno nejsem tou Janou, kterou Petr miloval?

Další den přišla paní Novotná nečekaně na návštěvu. „Janičko, přinesla jsem ti domácí koláč. A taky jsem ti přivezla nový čistič na podlahu – ten starý už asi moc nefunguje, viď?“ usmála se sladce.

Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. „Paní Novotná, já dělám co můžu,“ řekla jsem tiše.

„Ale vždycky můžeš dělat víc,“ odpověděla klidně.

Ten den jsem si poprvé dovolila být naštvaná. Zavřela jsem se v ložnici a brečela do polštáře. Pak jsem si sedla k počítači a začala hledat diskusní fóra pro ženy v podobné situaci. Našla jsem spoustu příběhů – některé ženy odešly, jiné našly sílu bojovat za sebe.

Začala jsem chodit na procházky sama se sebou – jen já a moje myšlenky. Pomalu jsem si uvědomovala, že musím začít myslet i na sebe. Začala jsem malovat – vždycky mě to bavilo, ale roky jsem na to neměla čas.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Viděl mě u stolu s rozmalovaným obrazem.

„Co to děláš?“ zeptal se překvapeně.

„Maluju. Potřebuju taky něco pro sebe,“ odpověděla jsem klidněji než obvykle.

Petr chvíli stál ve dveřích a pak jen pokrčil rameny: „Hlavně abys nezanedbávala domácnost.“

V tu chvíli jsem pochopila, že změna musí přijít ode mě. Pokud chci být šťastná a spokojená máma i žena, musím si stát za svým.

Začala jsem mluvit s Petrem otevřeněji o svých pocitech – někdy to bylo těžké, někdy jsme se pohádali. Ale už jsem nechtěla být jen tichou služkou.

Dnes už vím, že dokonalost neexistuje. Každý den je boj – někdy vyhraju já, někdy moje pochybnosti nebo kritika druhých. Ale snažím se být sama sebou.

Možná nejsem ideální manželka podle představ Petra nebo paní Novotné… Ale kdo vlastně určuje, co je správné? Máte někdo podobnou zkušenost? Jak jste našli sílu postavit se za sebe?