Když jsem musela odejít za prací do Německa: Příběh matky a dcery rozdělených vzdáleností

„Proč jsi mě tenkrát nechala samotnou?“ Eva stála ve dveřích mého bytu v Brně, oči plné slz a hlas napjatý vztekem. Bylo jí dvaadvacet, ale v tu chvíli jsem v ní znovu viděla tu malou holčičku, kterou jsem před deseti lety políbila na čelo a nechala u své sestry, abych mohla odjet za prací do Německa.

„Evičko, já…“ začala jsem, ale ona mě nenechala domluvit. „Nemůžeš to pochopit! Všichni měli mámu nebo tátu na třídních schůzkách, jen já jsem tam seděla sama. Každý den jsem čekala, že zavoláš, že přijedeš… Ale tys jen posílala peníze a pohledy.“

V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Vzpomněla jsem si na ty nekonečné večery v cizím městě, kdy jsem seděla na posteli v malém pokoji pro uklízečky a brečela do polštáře. Myslela jsem, že dělám správnou věc. Že když budu posílat peníze, Eva bude mít lepší život než já. Ale nikdy mě nenapadlo, že jí tím vezmu něco mnohem důležitějšího.

Když mi bylo čtyřicet, přišla výpověď z textilky v Blansku jako rána z čistého nebe. Manžel odešel už dávno a alimenty chodily jen občas. S Evou jsme žily z ruky do úst. Když mi kamarádka Jana nabídla práci uklízečky v Mnichově, byla to jediná šance. „Jen na rok,“ slibovala jsem Evě i sobě. „Pak se vrátím.“

Ten rok se protáhl na dva, pak na tři. Eva mezitím dospívala u mé sestry Aleny. Každý měsíc jsem posílala peníze na její školní potřeby, oblečení, dokonce i na nový mobil. Ale když jsem přijela na návštěvu, byla ke mně chladná. „Ahoj,“ řekla vždycky tiše a rychle se zavřela ve svém pokoji.

Jednou mi Alena řekla: „Kristýno, ona ti to nikdy neodpustí. Chybíš jí víc, než si myslíš.“ Já jen přikývla a v noci nemohla spát. V Německu jsem dřela dvanáctky, abychom měly na nájem a jídlo. Viděla jsem kolem sebe jiné Češky – některé si našly nové partnery, jiné se upily k smrti. Já se upínala k myšlence, že to všechno dělám pro Evu.

Když mi bylo padesát, konečně jsem se vrátila domů. Eva už byla na gymnáziu, krásná mladá žena s očima po mně a tvrdohlavostí po otci. Snažila jsem se jí přiblížit – chodila jsem na její koncerty sboru, pekla její oblíbené buchty. Ale mezi námi byla zeď.

Jednou večer jsme seděly u stolu a já sebrala odvahu: „Evičko, můžeme si promluvit?“ Ona jen pokrčila rameny a dál koukala do mobilu. „Já vím, že jsem udělala chybu…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „To už je jedno.“

Ale nebylo. Každý den mě tížila vina. Viděla jsem ji s kamarádkami, jak se směje a objímá je – takhle blízko jsme si nikdy nebyly. Když měla první lásku, dozvěděla jsem se to od Aleny. Když maturovala, seděla jsem vzadu v sále a plakala štěstím i smutkem zároveň.

A teď tu stála přede mnou – dospělá žena plná bolesti z dětství. „Myslela jsem, že když ti zajistím lepší život, budeš šťastná,“ šeptla jsem zoufale.

„Já nepotřebovala peníze,“ odpověděla tvrdě. „Potřebovala jsem mámu.“

V tu chvíli mi došlo, že některé rány peníze nezacelí. Že láska se nedá nahradit balíkem eur ani novým telefonem.

Sedly jsme si spolu na gauč a dlouho mlčely. Nakonec Eva řekla: „Možná ti to někdy odpustím. Ale teď to ještě neumím.“

Od té doby se snažím být tu pro ni – i když už je dospělá a má svůj život. Volám jí každý týden, občas spolu zajdeme na kávu nebo do kina. Někdy mám pocit, že se mezi námi něco láme – že snad jednou najdeme cestu zpátky k sobě.

Ale pořád si kladu otázku: Udělala bych to znovu? Bylo správné obětovat vztah s vlastní dcerou kvůli lepšímu životu? Nebo je největší dar prostě být nablízku?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková chyba někdy napravit?