Když jsem poslal svou ženu Hanu zpátky do práce: Pravda o otcovství, kterou jsem nechtěl vidět

„Tak už toho mám dost, Hano! Vždyť doma jen sedíš, Matěj si hraje sám a ty pořád jenom říkáš, jak jsi unavená. Vrať se do práce, já to tady zvládnu!“ vykřikl jsem jednoho rána, když jsem se snažil najít čistou košili a Matěj mi mezitím rozlil kakao po celém stole. Hana na mě chvíli mlčky zírala, v očích měla slzy, ale nic neřekla. Jen si tiše sbalila kabelku a odešla. Dveře za ní tiše klaply a já zůstal v kuchyni sám s naším tříletým synem a pocitem vítězství.

Byl jsem přesvědčený, že to zvládnu. Vždyť co na tom je? Udělat snídani, obléct dítě, trochu si s ním pohrát, pustit pohádku, uvařit oběd… V práci vedu tým lidí, řeším složité projekty, tak proč bych nezvládl jeden den doma? Jenže už po hodině jsem zjistil, že realita je úplně jiná. Matěj odmítal snídat, všechno jídlo házel na zem a pak začal křičet, že chce za mámou. Snažil jsem se ho uklidnit, ale čím víc jsem se snažil, tím víc plakal. Nakonec jsem ho musel vzít do náruče a houpat ho, dokud neusnul vyčerpáním.

Když jsem ho položil do postýlky, sedl jsem si na gauč a poprvé za dlouhou dobu jsem měl čas přemýšlet. V hlavě mi zněla Hanina slova z posledních týdnů: „Jsem unavená, potřebuju pomoct, nezvládám to.“ Vždycky jsem to bral jako výmluvy. Ale teď, když jsem byl na jejím místě, jsem začínal chápat, co tím myslela.

Odpoledne bylo ještě horší. Matěj se probudil s pláčem, nechtěl jíst, nechtěl si hrát, chtěl jen mámu. Zkoušel jsem všechno možné – pohádky, stavebnici, plyšáky – nic nepomáhalo. Nakonec jsem mu dal mobil, aby byl aspoň chvíli klid. Ale když jsem viděl, jak bezmyšlenkovitě kouká na obrazovku, sevřelo se mi srdce. Tohle přece není výchova.

K večeru se vrátila Hana. Vypadala unaveněji než kdy dřív. Matěj se jí vrhl kolem krku a začal brečet. Já stál v kuchyni a cítil se jako největší hlupák na světě. „Promiň,“ zašeptal jsem. Hana se na mě podívala a v očích měla smutek i úlevu zároveň. „Já vím, že to není jednoduché,“ řekla tiše. „Ale někdy mám pocit, že mě vůbec neposloucháš.“

Ten večer jsme spolu moc nemluvili. Já seděl u televize a přemýšlel o tom, jak jsem se choval. Vždycky jsem si myslel, že když vydělávám peníze a starám se o rodinu, dělám dost. Ale teď jsem viděl, jak moc jsem se mýlil. Hana dělala každý den tisíc malých věcí, kterých jsem si nikdy nevšiml – a teď, když jsem měl všechno na bedrech já, jsem to nezvládal.

Další dny byly ještě těžší. Hana chodila do práce, já zůstal doma s Matějem. Každý den byl boj – s jídlem, s oblékáním, s uspáváním. Začal jsem být podrážděný, unavený, někdy jsem na Matěje i zakřičel. Jednou večer jsem se rozbrečel do polštáře. Připadal jsem si jako selhání. Kde je ten silný chlap, co všechno zvládne? Proč je pro mě tak těžké postarat se o vlastní dítě?

Jednoho dne přišla moje máma na návštěvu. Sedla si ke mně do kuchyně a pozorovala mě, jak se snažím nakrmit Matěje. „Víš, Petře,“ řekla tiše, „já jsem to taky neměla jednoduché. Ale nikdy jsem neměla pocit, že bys mě nebral vážně. S Hanou bys měl mluvit. Opravdu mluvit.“

Ten večer jsem si sedl k Haně, když Matěj usnul. „Hano, promiň mi to všechno. Myslel jsem si, že to máš jednoduché. Ale je to peklo. Nechápu, jak to zvládáš.“ Hana se na mě podívala a poprvé po dlouhé době se usmála. „Já to taky někdy nezvládám. Ale aspoň teď víš, jaké to je.“

Začali jsme spolu víc mluvit. O tom, co nás trápí, co potřebujeme. Přestal jsem brát Hanu jako samozřejmost. Začal jsem jí pomáhat – ne proto, že bych musel, ale protože jsem chtěl. A najednou se všechno začalo měnit. Matěj byl klidnější, Hana spokojenější a já… já jsem se konečně cítil jako součást rodiny.

Dnes už vím, že být otcem není jen o tom vydělávat peníze a občas si hrát s dítětem. Je to o každodenní práci, trpělivosti a lásce. A taky o tom umět přiznat chybu a začít znovu.

Někdy si říkám: Kolik mužů kolem mě dělá stejnou chybu jako já? Kolik z nás si myslí, že všechno zvládne sám – a přitom nevidí, co všechno pro nás naše ženy dělají? Co byste udělali vy na mém místě?