Když jsem poznala pravou tvář své tchyně

„Proč jsi to udělala, Jitko? Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ vyhrkla jsem mezi dveřmi jejího bytu, zatímco mi v ruce vibroval mobil s nepřijatým hovorem od Tomáše. Všechno se ve mně vařilo. Ještě před hodinou jsem si myslela, že jdu na obyčejnou rodinnou večeři, kde se zase budu snažit zalíbit. Ale místo toho jsem stála tváří v tvář ženě, která mi právě rozbila celý svět.

Jitka se na mě podívala tím svým chladným pohledem, který jsem znala už od prvního dne, kdy jsem Tomáše přivedla domů. „Měla jsi to vědět už dávno, Anno. Ale ty jsi nikdy neposlouchala,“ řekla tiše, skoro lítostivě. V tu chvíli jsem pochopila, že všechno to napětí mezi námi nebylo jen o rozdílných povahách nebo o tom, že nejsem dost dobrá pro jejího syna. Bylo to mnohem hlubší.

Vzpomínám si na první setkání s Jitkou. Byla to typická česká neděle – svíčková, domácí knedlíky a napjaté ticho u stolu. Tomáš se snažil udržet konverzaci, ale Jitka mě měřila pohledem, jako bych byla vetřelec v jejím království. „A co tvoje rodina, Anno? Pracují taky ve státní správě?“ zeptala se tehdy s úšklebkem. Už tehdy jsem cítila, že mě nikdy nepřijme.

Ale já se snažila. Pekla jsem její oblíbený makovec, chodila s ní na trhy na Jiřáku, dokonce jsem jí pomáhala s účetnictvím jejího malého kadeřnictví. Vždycky ale našla něco, co mi mohla vytknout. „Takhle se to u nás nedělá.“ „Tomáš má rád jinou omáčku.“ „Měla bys víc myslet na budoucnost.“

A pak přišel ten večer. Tomáš byl na služební cestě v Brně a já měla Jitce donést léky. Seděla v kuchyni, v ruce skleničku vína a oči zarudlé od pláče. „Posaď se,“ řekla a já cítila, že něco není v pořádku.

„Víš, Anno… já ti něco musím říct. Ne kvůli sobě, ale kvůli tobě.“ Její hlas zněl jinak než obvykle – unaveně, zlomeně. „Tomáš… on není takový, jakého ho znáš.“

Zamrazilo mě. „Co tím myslíš?“

Jitka se zhluboka nadechla a začala vyprávět příběh, který mi obrátil život naruby. Vyšlo najevo, že Tomáš měl před naším vztahem dlouhodobý poměr s jinou ženou – s kolegyní z práce, kterou Jitka znala a schvalovala. Prý doufala, že si ji Tomáš vezme a budou mít rodinu podle jejích představ. Když jsem se objevila já – obyčejná holka z malého města bez „správného“ původu – Jitka udělala všechno pro to, aby mě odradila.

„Myslela jsem si, že když ti budu dávat najevo, že sem nepatříš, odejdeš sama,“ přiznala tiše. „Ale tys vydržela déle než všechny ostatní.“

V tu chvíli mi došlo, proč mě nikdy nepozvala na rodinné oslavy, proč mi nikdy neřekla o Tomášových problémech v práci nebo o jeho zdravotních potížích. Všechno bylo pečlivě naplánované – abych se cítila jako outsider.

„A Tomáš? Ví o tom všem?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Jitka jen pokrčila rameny. „On je slabý. Nikdy by ti to neřekl do očí.“

Vybavila se mi všechna ta rána, kdy Tomáš mlčel k hádkám mezi mnou a jeho matkou. Všechny ty chvíle, kdy mě nechal stát samotnou proti jejím výčitkám. Najednou jsem viděla svůj vztah v úplně jiném světle.

Když jsem se vrátila domů do našeho bytu na Proseku, Tomáš už čekal. „Volala ti máma? Co chtěla?“ zeptal se bez zájmu.

„Všechno mi řekla,“ odpověděla jsem a sledovala jeho reakci.

Tomáš zbledl. „Co přesně?“

„Že jsi měl vztah s Lenkou a že tvoje máma dělala všechno proto, abych odešla.“

Chvíli bylo ticho. Pak Tomáš sklopil hlavu: „Chtěl jsem ti to říct… Ale bál jsem se.“

„Bál ses čeho? Že odejdu? Nebo že tě máma přestane mít ráda?“

Tomáš mlčel a já poprvé za celé manželství cítila vztek i smutek zároveň. Najednou mi došlo, že celý náš vztah byl postavený na lžích a tajemstvích.

Dny po tom večeru byly jako zlý sen. Jitka mi volala a omlouvala se – prý to myslela dobře, chtěla jen chránit svého syna. Ale já už jí nevěřila ani slovo.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Mluvila jsem s kamarádkou Martinou, která si prošla něčím podobným: „Víš, Anno,“ řekla mi jednou u kávy v kavárně na Letné, „někdy je lepší být sama než žít v cizím příběhu.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Byly tu společné roky, vzpomínky i sny o budoucnosti. Každý den jsem bojovala sama se sebou – mám odpustit? Mám odejít? Co když už nikdy nenajdu někoho, kdo mě bude opravdu milovat?

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. V hlavě mi zněla Jitčina slova: „Tys vydržela déle než všechny ostatní.“ Ale za jakou cenu?

Dnes už vím, že někdy je pravda horší než lež. Ale možná právě proto je důležité ji znát – abychom mohli začít znovu.

Ptám se vás: Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší odejít a začít znovu?