Když jsem přišla domů bez varování: Večer, který všechno změnil

„Co tady děláš tak brzy?“ ozvalo se z obýváku, sotva jsem otevřela dveře. Hlas mého manžela Pavla byl nervózní, skoro až podrážděný. Bylo teprve půl šesté a já měla být ještě v práci. Ale šéfová mě pustila dřív, protože jsme dokončili projekt. V ruce jsem držela kytici tulipánů, které jsem koupila cestou domů – chtěla jsem Pavla překvapit. Místo toho jsem překvapila já jeho.

V obýváku seděla na gauči Jana, naše sousedka z druhého patra. Vlasy měla rozcuchané a na sobě Pavlovu košili. Vzduch byl těžký, napjatý, a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce. „Ahoj Kateřino,“ řekla Jana tiše a rychle si stáhla košili přes kolena. Pavel stál u okna, ruce v kapsách, oči upřené do země.

„Co se tady děje?“ vyhrkla jsem. V hlavě mi hučelo, v uších mi tepalo. Nikdo neodpovídal. Jen ticho, které bylo horší než jakákoli slova. Položila jsem kytici na stůl a cítila, jak se mi třesou ruce.

„Kateřino, není to tak, jak to vypadá,“ začal Pavel, ale jeho hlas byl slabý a prázdný. „Opravdu?“ zasmála jsem se hořce. „Protože to vypadá dost jasně.“

Jana vstala a začala si sbírat věci. „Já… radši půjdu,“ zašeptala a rychle prošla kolem mě ke dveřím. Cítila jsem její parfém, který se mísil s vůní Pavlova deodorantu. Dveře za ní tiše klaply.

Zůstali jsme s Pavlem sami. Dlouho jsme mlčeli. Pak jsem se posadila na kraj gauče a podívala se na něj. „Jak dlouho?“ zeptala jsem se tiše.

Pavel si sedl naproti mně a sklopil hlavu. „Pár měsíců,“ přiznal po chvíli. „Bylo to… prostě se to stalo.“

„Prostě se to stalo?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Jako když ti spadne hrnek na zem? Nebo když zapomeneš koupit mléko?“

Pavel mlčel. V očích měl slzy, ale já necítila žádný soucit. Jen prázdnotu a vztek.

Ten večer jsem nemohla spát. Ležela jsem v posteli, kde ještě před pár hodinami ležela Jana, a přemýšlela o všem, co jsme s Pavlem prožili. O svatbě na radnici v Nuslích, o dovolené v Krkonoších, o tom, jak jsme spolu vybírali sedačku do bytu. Všechno to najednou ztratilo smysl.

Druhý den ráno Pavel odešel do práce dřív než obvykle. Nechal mi na stole lístek: „Promiň.“ To bylo všechno.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Volala mi máma: „Kateřinko, jsi v pořádku? Máš nějakou divnou náladu.“ Nevěděla jsem, co jí říct. Vždycky mě učila, že rodina je základ všeho. Ale co když ten základ praskne?

Odpoledne jsem šla do kavárny na rohu, kde jsme s Pavlem často sedávali. Seděla jsem u okna a pozorovala lidi venku – maminky s kočárky, studenty s notebooky, starší páry držící se za ruce. Přemýšlela jsem, jestli někdo z nich taky někdy zažil něco podobného.

Večer přišla SMS od Jany: „Omlouvám se. Nechtěla jsem ti ublížit.“ Neodpověděla jsem.

Následující týdny byly jako zlý sen. S Pavlem jsme spolu skoro nemluvili. Chodil domů pozdě, já se vyhýbala společným večeřím. Máma mi volala každý den a ptala se, jestli je všechno v pořádku. Lhala jsem jí do telefonu: „Jasně, mami, jen mám moc práce.“

Jednou večer přišla máma neohlášeně na návštěvu. Seděla jsem v kuchyni u stolu s hlavou v dlaních, když zazvonila. „Kateřinko, co se děje?“ zeptala se hned ve dveřích.

Rozplakala jsem se jí na rameni jako malá holka. Vyprávěla jsem jí všechno – o Janě, o Pavlovi, o tom pocitu zrady a prázdnoty.

Máma mě objala a řekla: „Vím, že to bolí. Ale musíš myslet hlavně na sebe. Nezůstávej s někým jen proto, že si to ostatní myslí.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co odešla.

Jednoho dne jsem sbalila Pavlovi věci do krabic a postavila je ke dveřím. Když přišel domů, čekala jsem na něj v kuchyni.

„Pavle, chci rozvod,“ řekla jsem klidněji, než bych čekala.

Pavel jen přikývl. „Asi je to tak lepší,“ zašeptal.

Rozvod proběhl rychleji, než jsem čekala. Najednou jsem byla sama v bytě plném vzpomínek – na fotkách z dovolené, na hrníčcích s našimi iniciály, na pohovce, kde jsme spolu kdysi usínali u televize.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze – po nábřeží Vltavy, do Stromovky i na Petřín. Pomalu jsem zjišťovala, kdo vlastně jsem bez Pavla. Zapsala jsem se na kurz keramiky a začala malovat obrazy.

Jednou večer mi volala Jana: „Můžeme si promluvit?“ Nechtěla jsem ji vidět, ale nakonec jsme se setkaly v malé kavárně na Letné.

Jana byla nervózní a omlouvala se pořád dokola. „Nevím proč… prostě jsme byli oba osamělí,“ říkala.

„To už je jedno,“ odpověděla jsem jí upřímně. „Nechci už žít minulostí.“

Dnes je to už rok od toho večera, kdy se mi zhroutil svět. Pořád to bolí, ale už vím, že život jde dál – i když jinak, než jsme si představovali.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč lidé lžou těm, které nejvíc milují? A dá se vůbec někdy znovu někomu úplně důvěřovat?