Když jsem přišla o nohy: Příběh o ztrátě, lásce a nových začátcích

„Proč zrovna já?“ křičela jsem do polštáře, zatímco se mi slzy mísily s potem. Všude kolem mě byl pach nemocnice, bílá světla a ticho přerušované jen pípáním přístrojů. Tomáš seděl u mé postele, držel mě za ruku a mlčel. V jeho očích jsem viděla strach, ale i něco, co jsem dlouho nepoznala – odhodlání.

„Evi, já tě neopustím. Slyšíš? Nikdy.“ Jeho hlas byl tichý, ale pevný. Chtěla jsem mu věřit, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že už nejsem ta žena, kterou si vzal. Byla jsem troska. Bez nohou. Bez budoucnosti.

První týdny po nehodě byly peklo. Každé ráno jsem se probouzela s nadějí, že to byl jen zlý sen. Ale nebyl. Místo nohou jen prázdno pod dekou. Mamka za mnou jezdila každý den z Kladna a nosila mi domácí koláče, ale já na ně neměla chuť. Táta seděl v koutě a mlčky mě pozoroval, jako by čekal, kdy se konečně zhroutím.

Tomáš se snažil být silný za nás oba. Přestěhoval postel do obýváku, aby mi nemusel pomáhat do schodů. Učil se vařit podle YouTube videí a poprvé v životě žehlil prádlo. Ale nejvíc mě dojalo, když mi jedno ráno přinesl kartáč na vlasy a nesměle řekl: „Můžu ti uplést cop? Vím, že jsi to vždycky měla ráda.“

Seděla jsem na vozíku u okna a on se mi v těch neohrabaných prstech pokoušel rozdělit vlasy na tři prameny. Smála jsem se i brečela zároveň. „Jsi hrozný kadeřník,“ škádlila jsem ho. On se jen usmál: „Ale učím se kvůli tobě.“

Dny plynuly a já začala chápat, že život nekončí tím, že člověk přijde o nohy. Ale začíná nový boj – s vlastní hlavou, s pohledy lidí na ulici, s úřady, které mi odmítly přiznat příspěvek na bezbariérový byt, protože prý „mám manžela“. Tomáš kvůli mně změnil práci – místo v kanceláři začal jezdit jako řidič sanitky, aby mohl být víc doma.

Jednou večer jsme seděli u stolu a hádali se kvůli úplné hlouposti – rozbitému hrnku od babičky. „Tohle už nejsem já! Já už nic nezvládnu! Jen ti kazím život!“ křičela jsem na něj a házela po něm polštářem. On se ale nezlobil. Přisedl si ke mně, objal mě a šeptal: „Evičko, já tě miluju takovou, jaká jsi. I když jsi protivná.“

Někdy jsem měla pocit, že to vzdám. Že prostě zmizím a nechám Tomáše žít lepší život bez břemene. Ale pak přišel den, kdy mě vzal na Petřín. Vzal mě do náruče a nesl mě až nahoru ke kostelu. Lidi na nás koukali jako na blázny, ale já se poprvé po měsících smála od srdce.

Začala jsem chodit na ergoterapii do Motola a poznala tam další ženy jako já – Hanku po rakovině, Lenku po úrazu v práci. Společně jsme si navzájem vyprávěly příběhy o tom, jak nás okolí lituje nebo přehlíží. Jednou Hanka řekla: „Víš, co je nejhorší? Když ti někdo řekne: Ty jsi tak statečná! Já bych to nezvládla.“ Smály jsme se tomu hořkému humoru.

Jednoho dne přišla Tomášova máma a přinesla mi staré rodinné album. Listovala jsem fotkami z dětství – já na kole v parku Stromovka, já na lyžích v Krkonoších… A najednou jsem si uvědomila, že i když už nikdy nebudu běhat nebo tančit valčík na svatbě své sestry, pořád můžu být součástí života.

Začala jsem psát blog o svých zkušenostech. Lidé mi psali zprávy: „Díky tobě jsem si uvědomila, jak moc beru samozřejmosti jako samozřejmé.“ Nebo: „Můj muž by mi nikdy neupletl cop.“

Jednou večer jsme s Tomášem seděli na balkoně a dívali se na západ slunce nad Prahou. „Víš,“ řekl tiše, „kdybych mohl vrátit čas… stejně bych si tě vzal.“

A tak žijeme dál – někdy je to těžké, někdy krásné. Ale pořád spolu.

Někdy si říkám: Co byste dělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit životu takovou ránu? Nebo byste to vzdali?