Když jsem se stala babičkou na plný úvazek: Příběh o ztracené svobodě a hledání sama sebe

„Mami, prosím tě, nemohla bys dneska vzít děti do školky? Já mám poradu a Petr nestíhá.“

Ta věta mě probudila dřív než zvonění budíku. Bylo půl sedmé ráno, venku ještě tma, a já už cítila v žaludku tíhu. Zase jeden den, kdy místo snídaně na balkoně budu chystat svačiny, hledat ztracené ponožky a přemlouvat vnučku Aničku, aby si oblékla punčocháče. Vždycky jsem byla ta, na kterou se dalo spolehnout. Ale nikdy jsem si nemyslela, že v pětašedesáti letech budu žít podle rozvrhu svých dětí.

Když jsem šla do důchodu, měla jsem velké plány. Konečně budu mít čas na knížky, možná začnu malovat, pojedu s kamarádkou Jitkou na prodloužený víkend do Karlových Varů. Místo toho jsem se stala babičkou na plný úvazek. Nejprve to byla jen výpomoc – „Mami, můžeš pohlídat děti, když máme s Markem lékaře?“ nebo „Mami, dneska nestíhám vyzvednout Honzíka ze školky.“ Ale postupně se z občasné pomoci stal každodenní režim.

„Babičko, kde mám plyšáka?“ volala Anička z ložnice. „Babičko, já nechci do školky!“ fňukal Honzík a držel se mě za nohu jako klíště. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už několik měsíců žiju cizí život. Moje dcera Lenka i syn Tomáš berou moji pomoc jako samozřejmost. Nikdo se neptá, jestli mám plány nebo jestli se cítím unavená. Prostě to tak je – babička je tu od toho, aby pomáhala.

Jednoho dne jsem seděla s Jitkou v kavárně na náměstí. „Ty jsi pořád taková unavená,“ řekla mi starostlivě. „Kdy jsi naposledy byla někde sama? Nebo aspoň na výletě?“

Zamyslela jsem se. Nepamatuju si. Všechen čas věnuju dětem a vnoučatům. Když se večer vrátím domů, padnu do postele a ráno to začíná nanovo.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni s Lenkou. „Mami, jsi na nás nějaká protivná poslední dobou,“ řekla mi najednou. „Vždyť ti přece dáváme smysl života! Co bys dělala bez nás?“

Ta slova mě bodla jako nůž. Opravdu si myslí, že bez nich nemám žádnou hodnotu? Že moje sny a potřeby už neexistují? V tu chvíli jsem měla chuť křičet: „Nejsem jen vaše služka!“

Ale místo toho jsem mlčela. Jenže to ve mně zůstalo. Začala jsem si všímat, jak mě okolí vnímá. Sousedka paní Novotná mi jednou řekla: „Vy jste taková obětavá babička! To já bych nevydržela.“ A já se usmála, i když uvnitř mě to bolelo.

Jednoho rána jsem se probudila s pocitem, že už to dál nejde. Podívala jsem se do zrcadla – unavené oči, šedivé vlasy stažené do drdolu. Kde je ta žena, která ráda četla romány a smála se s přáteli? Kde je ta Jana, která měla sny?

Rozhodla jsem se promluvit s Lenkou i Tomášem. Sešli jsme se u mě doma u nedělního oběda.

„Děti,“ začala jsem opatrně, „potřebuju s vámi mluvit.“

Lenka zvedla oči od mobilu: „Co se děje?“

„Jsem unavená. Potřebuju taky čas pro sebe. Nemůžu být pořád k dispozici.“

Tomáš se zamračil: „Ale mami, vždyť nám vždycky ráda pomáháš.“

„Ano,“ přikývla jsem, „ale taky mám právo na svůj život. Chci zase číst knížky, jít s kamarádkou do divadla nebo si jen tak vyjít na procházku.“

Lenka chvíli mlčela a pak řekla: „Ale co máme dělat? My to sami nezvládneme.“

„Musíte si najít jiné řešení,“ odpověděla jsem tiše. „Já vás miluju, ale nechci ztratit samu sebe.“

Následující týdny byly těžké. Děti byly uražené, občas mi volaly jen proto, aby mi připomněly, jak moc jim chybím. Ale já vydržela. Začala jsem chodit na lekce malování, koupila si permanentku do bazénu a jednou týdně jsme s Jitkou vyrážely na výlety.

Postupně si děti zvykly. Najaly si paní na hlídání a začaly víc plánovat svůj čas. A já? Pomalu jsem nacházela samu sebe.

Někdy večer sedím na balkoně s hrnkem čaje a dívám se do tmy. Přemýšlím: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Kolik babiček zapomnělo na své sny jen proto, že je okolí přesvědčilo, že už nemají nárok na vlastní život?

A tak se ptám vás: Myslíte si, že máme právo říct „dost“ a žít i pro sebe? Nebo jsme odsouzené být navždy jen babičkami na plný úvazek?