Když krev není hustší než voda: Příběh o zradě mezi sestrami

„Iveto, už toho mám dost! Tohle není charita!“ křičela na mě moje sestra Lenka, zatímco jsem stála uprostřed našeho malého bytu na Žižkově, s taškou v ruce a slzami v očích. Její hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy uslyším právě od ní. Vždyť jsme spolu sdílely jeden pokoj, dělily se o poslední rohlík a snily o lepším životě. A teď? Teď mě vlastní krev vyhazuje z domu kvůli několika tisícovkám.

Všechno to začalo nenápadně. Po smrti maminky jsme s Lenkou zůstaly samy. Táta odešel už dávno za jinou ženou a o nás se nikdy moc nestaral. Byly jsme na sebe odkázané, držely jsme při sobě, protože jsme neměly nikoho jiného. Já pracovala jako prodavačka v malém obchodě na rohu, Lenka si našla práci v kanceláři u jedné pojišťovny. Peněz nebylo nikdy dost, ale vždycky jsme to nějak zvládly. Alespoň jsem si to myslela.

Jednoho dne přišla Lenka domů s tím, že jí nabídli povýšení. Byla šťastná, zářila. „Iveto, konečně se nám začne dařit! Už nebudeme muset počítat každou korunu,“ smála se a já jí to přála. Jenže s povýšením přišly i nové starosti. Lenka začala trávit víc času v práci, domů chodila pozdě, byla podrážděná a unavená. Často jsme se hádaly kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo zaplatí elektřinu. Ale pořád jsem věřila, že to zvládneme.

Pak přišel ten den, kdy mi v obchodě oznámili, že mě propouštějí. Prý šetření, prý není dost zákazníků. Stála jsem před šéfovou kanceláří a cítila se jako malá holka. Jak to řeknu Lence? Co budeme dělat? S těžkým srdcem jsem jí to večer oznámila. „Lenko, přišla jsem o práci.“

Nejdřív mlčela. Pak jen suše pronesla: „To snad nemyslíš vážně.“

„Snažila jsem se…“ začala jsem vysvětlovat, ale ona mě přerušila: „A kdo teď bude platit nájem? Myslíš si, že to utáhnu sama?“

Snažila jsem se najít si novou práci, rozesílala životopisy, chodila na pohovory. Ale nikde mě nechtěli – buď jsem byla příliš stará, nebo málo kvalifikovaná. Dny ubíhaly a napětí mezi mnou a Lenkou rostlo. Jednou večer přišla domů a našla mě u stolu s hlavou v dlaních.

„Iveto, už to takhle dál nejde,“ řekla tiše. „Potřebuju svůj klid. Nemůžu tě tu živit do nekonečna.“

„Lenko, vždyť jsme sestry…“ zašeptala jsem.

„Právě proto! Už nechci být za tu špatnou. Ale mám taky svůj život! Chci si konečně něco dopřát, jet na dovolenou, koupit si nové šaty… Nemůžu pořád myslet jen na tebe.“

V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsem vítaná. Začala jsem si balit věci do staré sportovní tašky – pár triček, svetr po mamince, fotku nás dvou z dětství. Lenka stála ve dveřích a dívala se stranou.

„Kam půjdeš?“ zeptala se nakonec.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Noc jsem strávila na lavičce v parku pod lampou. Bylo chladno a já přemýšlela o tom, kde se stala chyba. Vždyť jsme byly vždycky spolu! Proč teď peníze znamenají víc než rodina?

Další dny byly jako zlý sen. Přespávala jsem u kamarádky Martiny v paneláku na Jižním Městě, ale věděla jsem, že tam nemůžu zůstat dlouho. Martina měla dvě malé děti a sama měla co dělat, aby všechno zvládla. Snažila jsem se najít brigádu – uklízela jsem chodby v domě důchodců, roznášela letáky, pomáhala v kuchyni v jídelně pro bezdomovce.

Jednou večer mi Martina řekla: „Iveto, měla bys zkusit zavolat Lence. Třeba už vychladla.“

Ale já neměla sílu. Každý den jsem čekala zprávu od sestry – omluvu nebo aspoň krátkou větu: „Jak se máš?“ Ale nic nepřišlo.

Jednoho dne jsem ji potkala náhodou v tramvaji číslo 9. Seděla u okna v novém kabátu a četla si něco v mobilu. Když mě zahlédla, ztuhla.

„Ahoj,“ řekla jsem tiše.

„Ahoj,“ odpověděla stroze.

Chvíli bylo ticho.

„Lenko… proč jsi to udělala?“ zeptala jsem se.

Podívala se na mě tvrdým pohledem: „Protože už jsem nemohla dál. Nechci být navždycky ta chudá holka ze Žižkova.“

Vystoupila o zastávku dřív a nechala mě tam sedět samotnou s pocitem prázdnoty.

Od té doby jsme spolu nepromluvily. Občas ji vidím na Facebooku – fotky z dovolené v Chorvatsku, nové auto… Já zatím žiju z ruky do úst a snažím se postavit na vlastní nohy.

Někdy si říkám: Je krev opravdu hustší než voda? Nebo nás peníze dokážou rozdělit navždy? Co byste udělali vy na mém místě?