Když láska nestačí: Den, kdy mě dcera vymazala ze svého života

„Mami, už toho mám dost! Už nikdy nechci, abys k nám chodila, rozumíš?“ Jana stála ve dveřích svého bytu na pražském sídlišti a její hlas se třásl vztekem i slzami. V ruce držela plyšového medvěda, kterého jsem včera přinesla malé Aničce k narozeninám. Byla jsem v šoku. Vždyť jsem chtěla jen udělat radost. Vždyť jsem její máma.

Stála jsem tam jako opařená, s taškou v ruce, a v hlavě mi hučelo. „Janičko, co se stalo? Vždyť je to jen hračka…“ zašeptala jsem. Ale ona už mě neposlouchala. „Ty nikdy neposloucháš mě! Vždycky víš všechno nejlíp! Já ti říkala, že Anička má na plyšáky alergii! Ale ty si stejně uděláš po svém! Už toho mám dost, mami!“ práskla dveřmi a já zůstala stát na chodbě mezi sousedčinými květinami a botníkem.

Celou cestu domů jsem brečela. Lidé v tramvaji se na mě dívali, ale bylo mi to jedno. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem Janu vodila do školky, jak jsem jí pletla copánky, jak jsme spolu pekly vánoční cukroví. Kde se to pokazilo? Kde jsem udělala chybu?

Když jsem dorazila do svého malého bytu na Žižkově, sedla jsem si ke stolu a zírala na telefon. Čekala jsem, že Jana zavolá. Že se omluví, nebo aspoň vysvětlí… Ale telefon mlčel. Dny plynuly a mlčení se stávalo těžším než kámen.

Začala jsem si vyčítat každou maličkost. Měla jsem být přísnější? Nebo naopak víc naslouchat? Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy byla Jana malá a já musela pracovat na dvě směny v nemocnici. Byla jsem unavená, často podrážděná. Možná jsem jí nedala dost lásky. Možná proto je teď tak tvrdá.

Jednou večer mi zavolala sousedka paní Novotná. „Marie, slyšela jsem od Jany, že jste se pohádaly. Nechceš přijít na kafe?“ Šla jsem. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne.

„Víš, Marie,“ začala paní Novotná opatrně, „Jana je teď pod velkým tlakem. Práce, dítě, manžel pořád v zahraničí… Možná jsi to s tím dárkem nemyslela špatně, ale ona to bere jako nerespektování jejích pravidel.“

„Ale já ji miluju! Vždyť bych pro ni udělala cokoliv!“ rozplakala jsem se znovu.

„Někdy láska nestačí,“ povzdechla si paní Novotná. „Někdy musíme nechat děti jít svou cestou.“

Dny se změnily v týdny. Psala jsem Janě zprávy – k svátku, k narozeninám Aničky, k Vánocům. Odpověď žádná. Sousedé se začali ptát: „Jak se má vnučka?“ Jen jsem pokrčila rameny a rychle změnila téma.

Jednou v zimě jsem potkala Janu náhodou v obchodě. Vedla Aničku za ruku. Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň.

„Janičko…“ oslovila jsem ji tiše.

Podívala se na mě tvrdě. „Prosím tě, nech nás být.“

Anička se na mě podívala velkýma očima. „Babičko?“ zašeptala nesměle.

Jana ji rychle odtáhla stranou a beze slova odešla.

Doma jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o obětech, které jsem přinesla, o lásce, kterou jsem dávala. A přesto teď sedím sama v bytě plném ticha.

Začala jsem chodit na procházky do parku, abych nemusela být pořád sama se svými myšlenkami. Tam jsem potkala starého pana Dvořáka, který také přišel o kontakt s dětmi kvůli nějaké hloupé hádce.

„Marie,“ řekl mi jednou, „někdy prostě musíme přijmout, že naše děti mají svůj život. A že naše láska není vždycky to, co potřebují.“

Ale jak to mám přijmout? Jak mám žít s tím, že mě vlastní dcera vymazala ze svého života kvůli plyšovému medvědovi? Nebo to bylo kvůli všemu tomu nevyřčenému mezi námi?

Někdy večer si představuji, že Jana zazvoní u dveří a řekne: „Mami, promiň.“ Ale vím, že je to jen sen.

Možná je čas přestat čekat na omluvu a začít žít pro sebe. Ale jak? Jak zapomenout na dítě, které bylo celý můj svět?

Řekněte mi – je možné někdy odpustit sobě i druhým? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené?