Když láska nestačí: Příběh jedné babičky, která musela zachránit svou vnučku

„Proč jsi zase zapomněla koupit Barunce jogurty? Vždyť víš, že je má ráda!“ Luciin hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly. Eliška, moje vnučka, seděla shrbená u stolu a tiše si hrála s rohlíkem. Bylo jí třináct, ale poslední rok zestárla snad o deset let. Její oči byly prázdné, pohled upřený do stolu. Barunka, její mladší sestra, se mezitím smála a pobíhala kolem, jako by se nic nedělo.

„Mami, já jsem ti to říkala včera,“ ozvala se Eliška tiše. „Já jsem ty jogurty koupila, ale Barunka je snědla všechny.“

Lucie se na ni podívala s takovým pohrdáním, až mě zamrazilo. „Ty nikdy nic neuděláš pořádně. Barunka je ještě malá, ty bys jí měla pomáhat, ne jí všechno brát.“

V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet. Ale místo toho jsem jen sevřela hrnek a snažila se nebrečet. Byla jsem tu na návštěvě už třetí den a každý den jsem sledovala stejný scénář. Lucie byla na Barunku něžná, hladila ji po vlasech, objímala ji. Ale Elišku přehlížela nebo jí vyčítala každou maličkost.

Když Lucie odešla do práce a Barunka do školy, zůstaly jsme s Eliškou samy. Seděla na posteli ve svém pokoji, který byl plný starých plyšáků a knížek, které už dávno nečetla.

„Babi, myslíš, že mě máma někdy bude mít ráda?“ zeptala se najednou.

Zlomilo mi to srdce. Přisedla jsem si k ní a objala ji. „Samozřejmě že tě má ráda, jen… někdy to neumí ukázat.“

Eliška zavrtěla hlavou. „Ona mě nemá ráda. Kdyby mohla, nejradši by mě poslala pryč.“

Chtěla jsem ji přesvědčit o opaku, ale věděla jsem, že má pravdu. Lucie byla vždycky ambiciózní, chtěla mít dokonalou rodinu, dokonalé děti. Když byla Eliška malá, byla pro ni vším. Ale pak přišla Barunka – krásná, usměvavá holčička – a Lucie jako by zapomněla, že má dvě děti.

Začalo to nenápadně. Eliška dostávala méně pozornosti, méně pochval. Každý úspěch byl samozřejmostí, každé selhání důvodem k výčitkám. Barunka byla naopak středem vesmíru. Lucie ji vodila na balet, chlubila se jejími obrázky na Facebooku, kupovala jí nové šaty.

Eliška se začala uzavírat do sebe. Přestala mluvit o svých pocitech, přestala se snažit být vidět. Ve škole se zhoršila, přestala chodit na kroužky. Doma byla tichá jako myška.

Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Lucií a jejím manželem Petrem.

„Lucie, všimla sis vůbec někdy, jak se Eliška změnila? Je pořád smutná! Proč jí pořád něco vyčítáš?“

„Protože je líná! Podívej se na Barunku – ta je šikovná, pomáhá mi… Eliška jen sedí a nic nedělá!“

„Možná kdybys jí věnovala trochu víc pozornosti…“

„Nech toho! Ty vždycky stojíš za ní!“

Petr odešel z kuchyně a práskl dveřmi. Lucie zůstala stát u linky a dívala se do prázdna.

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme udělali chybu. Vždyť Lucie vyrůstala v milující rodině! Nikdy jsme nerozlišovali mezi dětmi… Proč ona ano?

Další dny byly ještě horší. Eliška začala odmítat jídlo. Zhubla tak moc, že jí byly kalhoty volné v pase. Ve škole si stěžovali na její únavu a nepozornost.

Jednoho dne přišla domů s modřinou na ruce.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Nic… Spadla jsem.“

Ale viděla jsem v jejích očích strach. Později mi potichu přiznala: „Holky ve třídě mi nadávají do nuly… Smějí se mi, že mě máma nemá ráda.“

V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu jen přihlížet.

Večer jsem si sedla s Lucií ke stolu.

„Lucie, musíš něco změnit. Eliška trpí! Vidíš to vůbec?“

Lucie jen pokrčila rameny. „Ona je prostě jiná… Nikdy jsme si nebyly blízké.“

„Ale je to tvoje dcera! Nemůžeš ji takhle odstrkovat!“

Lucie vstala od stolu a bez slova odešla.

Dlouho do noci jsem přemýšlela, co dělat. Nakonec jsem zavolala Petrovi a nabídla mu, že si Elišku vezmu k sobě na čas.

Souhlasil okamžitě: „Možná to bude pro ni nejlepší.“

Druhý den ráno jsem sbalila Elišce věci a odvezla ji k sobě domů do Pardubic. První týdny byly těžké – Eliška skoro nemluvila, odmítala jíst i chodit ven. Ale postupně se začala otevírat. Chodily jsme spolu na procházky do parku, pekly jsme bábovku a povídaly si o všem možném.

Jednou večer mi řekla: „Babičko… já už nechci být neviditelná.“

Objala jsem ji a slíbila jí, že už nikdy nebude sama.

Dnes je Elišce patnáct. Je z ní krásná mladá slečna – stále trochu uzavřená, ale už se nebojí smát ani plakat. S Lucií má vztah pořád složitý – vídají se jen občas. Barunka mezitím vyrostla v sebevědomou dívku a začíná chápat, co se kdysi dělo.

Někdy si říkám: Kde jsme udělali chybu? Může matka opravdu milovat jedno dítě víc než druhé? A co byste udělali vy na mém místě?