Když maminka odešla do důchodu: Kde končí povinnost a začíná únava?

„Zase přišel ten dopis od banky, mami. Už potřetí tento měsíc,“ řekla jsem a položila obálku na stůl. Maminka se na mě podívala unavenýma očima, v ruce držela hrnek s čajem, který už dávno vystydl. „Já vím, Haničko. Ale co mám dělat? Důchod sotva stačí na nájem a léky.“

Seděla jsem v kuchyni našeho dvoupokojového bytu na Jižním Městě, který nám rodiče před lety darovali. Byt byl tehdy v dezolátním stavu – tapety odlepené, parkety vrzaly, koupelna páchla zatuchlinou. Každý měsíc jsme s manželem Petrem opravovali jednu místnost, abychom si tu vůbec mohli připadat jako doma. Ale i když jsme byt postupně proměňovali v útulné místo, můj pocit klidu se nikdy úplně nedostavil. Nad hlavou mi pořád visel stín povinnosti – a teď i finanční tíha.

Maminka odešla do důchodu před třemi lety. První rok byl ještě v pořádku – měla nějaké úspory, prodala staré šperky po babičce a občas si přivydělala hlídáním sousedovic dětí. Ale pak přišly zdravotní problémy: operace kyčle, rehabilitace, léky. Úspory zmizely rychleji, než jsme čekali. S Petrem jsme se rozhodli jí každý měsíc posílat dva tisíce korun. Nezdálo se to moc, ale když jsme spočítali všechny naše výdaje – splátky hypotéky, školku pro malého Tomáška, opravy bytu – začalo to být znát.

„Mami, nemůžeš si najít nějakou brigádu? Třeba hlídat děti jako dřív?“ zkusila jsem opatrně.

Maminka se pousmála, ale v očích jí zůstala únava. „Haničko, sotva dojdu na nákup. A kdo by mě chtěl? Dneska všichni chtějí mladé.“

Petr vešel do kuchyně a položil mi ruku na rameno. „Musíme si promluvit,“ zašeptal mi do ucha. Věděla jsem, co přijde. Už několik týdnů jsme se hádali kvůli penězům. Petr pracuje jako technik v malé firmě a já jsem účetní na poloviční úvazek – víc nestíhám kvůli Tomáškovi a domácnosti.

Večer jsme seděli na gauči a Petr začal: „Hanko, já už to takhle dál nezvládnu. Každý měsíc posíláme tvé mámě peníze a sami nemáme skoro nic navíc. Co když se něco pokazí? Co když Tomášek onemocní nebo přijdu o práci?“

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Ale co mám dělat? Je to moje máma.“

„A co my? Nejsme tvoje rodina?“

Ta otázka mě bodla do srdce. Vždycky jsem byla ta hodná dcera – ta, která pomáhá, stará se, nikdy neodmítne. Ale teď jsem cítila, jak mi dochází síly. Každý měsíc stejný kolotoč: výplata přijde, zaplatíme účty, pošleme peníze mamince… a pak počítáme drobné do další výplaty.

Jednou večer jsem šla k mamince domů – malý panelákový byt na Chodově, kde jsem vyrůstala. Bylo tam ticho a chladno. Maminka seděla u stolu a skládala účtenky do hromádek.

„Mami, proč jsi mi neřekla, že máš dluhy?“ vyhrkla jsem.

Maminka se rozplakala. „Nechtěla jsem tě zatěžovat. Už tak pro mě děláš dost.“

„Ale tohle není řešení! Nemůžeš jen čekat, že ti budeme pořád posílat peníze.“

„A co mám dělat? Celý život jsem pracovala! Nikdy jsem nechtěla být na obtíž…“

Seděla jsem tam dlouho do noci a poslouchala její vzlyky. Vzpomněla jsem si na dětství – jak mě vodila do školy za ruku, jak mi šila šaty na besídku, jak mi vařila polévku, když jsem byla nemocná. Teď byla zlomená žena s prázdnou peněženkou.

Doma jsme s Petrem vedli další hádku.

„Proč to musí být pořád tvoje máma? Co kdybychom ty peníze dali stranou pro Tomáška? Nebo na dovolenou? My si nikdy nic nedopřejeme!“

„Protože ona nemá nikoho jiného! Táta umřel před pěti lety a bratr žije v Brně – ten jí nepomůže ani korunu!“

Petr mlčel. Věděla jsem, že má pravdu i on – že naše rodina je teď já, on a Tomášek. Ale jak mám nechat maminku padnout?

Začala jsem být podrážděná i na Tomáška. Když chtěl nové pastelky nebo jít do kina s kamarády, musela jsem mu vysvětlovat, že teď nemáme peníze navíc. Viděla jsem v jeho očích zklamání a cítila vinu.

Jednoho dne mi volala maminka: „Haničko, dneska mi přišel dopis z exekuce.“

To už bylo moc i na mě. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Petr mě objal: „Musíme něco změnit.“

Začali jsme hledat řešení – sociální dávky, příspěvek na bydlení, charitu… Ale všechno bylo složité a zdlouhavé. Maminka byla hrdá a nechtěla žebrat o pomoc od cizích lidí.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u nás doma – já, Petr a maminka. Rozhodli jsme se mluvit otevřeně.

„Mami,“ začala jsem opatrně, „my už ti nemůžeme každý měsíc posílat tolik peněz. Potřebujeme taky myslet na sebe a Tomáška.“

Maminka sklopila hlavu. „Já vím… Omlouvám se.“

Bylo to těžké rozhodnutí – cítit vděčnost za to, co pro mě rodiče udělali (ten byt je přece jejich dar), ale zároveň vědět, že už dál nemůžu žít jen pro někoho jiného.

Dnes už mamince posíláme jen symbolickou částku a pomáháme jí spíš prakticky – nakoupíme jí jídlo, vezmeme ji k lékaři nebo jí opravíme kapající kohoutek. Někdy mám výčitky svědomí – zvlášť když vidím její smutné oči nebo slyším sousedky říkat: „Chudák paní Novotná, dcera jí už moc nepomáhá…“

Ale zároveň cítím úlevu – že konečně žiju i svůj život.

Někdy večer přemýšlím: Kde je ta hranice mezi povinností k rodičům a povinností k vlastní rodině? Můžeme být dobrými dětmi i dobrými rodiči zároveň? Nebo vždycky někdo musí trpět?