Když mě Petr opustil: Jak jsem se znovu naučila žít ve stínu zrady

„Takže to je všechno? Po pětadvaceti letech?“ vyhrkla jsem, když Petr stál ve dveřích s kufrem v ruce. Déšť bubnoval na parapet a já cítila, jak se mi podlamují kolena. „Ano, Aleno. Je to tak. Už to dál nejde. Miluju Janu,“ řekl tiše, aniž by se mi podíval do očí. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na tisíc kousků.

Nedokázala jsem pochopit, jak se to mohlo stát. Vždyť jsme spolu prošli tolika věcmi – společná hypotéka na byt v Modřanech, dvě děti, dovolené na Šumavě, nekonečné večery u televize s čajem a bábovkou. Všechno to najednou ztratilo smysl. Petr byl vždycky klidný, spolehlivý, nikdy nekřičel. A teď? Teď mě vyměnil za třicetiletou Janu z jeho práce.

První týdny byly peklo. Každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že mám na hrudi kámen. Doma bylo ticho, které mě dusilo. Syn Tomáš studoval v Brně a dcera Klára byla na Erasmu v Německu – zůstala jsem sama. Máma mi volala každý den a opakovala: „Alenko, musíš být silná. Kvůli dětem.“ Jenže já měla chuť jen ležet v posteli a nechat čas plynout.

Jednoho dne jsem šla do Alberta pro rohlíky a potkala sousedku Martu. „Tak co, Aleno? Už jsi slyšela, že Petr chodí s tou mladou blondýnou?“ zeptala se bez obalu. Přikývla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Víš co? Vykašli se na něj! Přijď večer na víno,“ navrhla Marta a já poprvé po dlouhé době kývla.

Večer jsme seděly u ní v kuchyni, pila jsem druhou sklenku červeného a najednou jsem začala mluvit. O všem – o tom, jak se cítím zrazená, ponížená, jak mám vztek na Petra i na sebe. Marta mě objala a řekla: „Tohle zvládneš. Jsi silnější, než si myslíš.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Když se Tomáš vrátil domů na víkend, seděli jsme spolu u stolu a on mlčel. Nakonec řekl: „Mami, proč jsi to nechala dojít tak daleko? Proč jsi nic nepoznala?“ Jeho slova mě bodla jako nůž. „Tomáši, já nevím… Myslela jsem, že jsme šťastní,“ zašeptala jsem.

Klára mi psala dlouhé zprávy z Německa: „Mami, hlavně nebuď sama! Najdi si nějaký koníček nebo práci navíc.“ Jenže já měla pocit, že už nic nemá cenu. V práci v knihovně jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové šeptali za mými zády a já měla pocit, že všichni vědí o mém ponížení.

Jednou večer mi Petr zavolal. „Aleno, potřebuju si vzít nějaké věci. Můžu přijít zítra?“ Jeho hlas byl cizí, odtažitý. „Přijď kdy chceš,“ odpověděla jsem chladně a položila telefon.

Když přišel, stála jsem v kuchyni a pozorovala ho skrz dveře. Vypadal jinak – mladší, uvolněnější. „Jak se máš?“ zeptal se rozpačitě. „Jak myslíš, že se mám?“ odpověděla jsem ironicky. Mlčel a pak jen tiše řekl: „Promiň.“

Po jeho odchodu jsem si sedla na zem a rozbrečela se jako malá holka. Ale pak jsem si uvědomila, že takhle už dál žít nechci. Musím něco změnit.

Začala jsem chodit na jógu do místního centra. První lekce byla katastrofa – byla jsem neohrabaná a připadala si trapně mezi mladšími ženami v legínách. Ale instruktorka Jana mě povzbudila: „Každý začínal nějak. Důležité je nevzdávat to.“

Postupně jsem začala znovu dýchat. Marta mě vytáhla na výlet do Českého ráje a já poprvé po dlouhé době cítila radost ze života. S dětmi jsme si začali více psát a volat – Tomáš mi jednou řekl: „Mami, jsi fakt statečná.“ To pro mě znamenalo víc než cokoliv jiného.

Jednoho dne jsem potkala ve vlaku starého známého ze střední školy – Honzu. Povídali jsme si celou cestu do Prahy a smáli se vzpomínkám na školní léta. Pozval mě na kávu a já souhlasila. Bylo to zvláštní – po tolika letech cítit motýlky v břiše.

Petr mi občas píše zprávy – prý mu chybí rodina, ale už je pozdě vracet čas zpět. Jana mu prý nerozumí tak jako já… Ale já už nejsem ta stejná Alena jako před rokem.

Dneska vím, že život nekončí jednou zradou nebo rozvodem. Je těžké začít znovu ve středním věku, když vás opustí ten, komu jste věřili nejvíc. Ale možná právě tehdy člověk zjistí, kdo opravdu je.

Někdy si večer sednu k oknu s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč se to muselo stát právě mně? Ale pak si řeknu – možná proto, abych konečně začala žít pro sebe.

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit? Nebo byste šli dál?