Když mě snacha chtěla vyhodit z domu: Vánoční zázrak pod Řípem

„Jano, musíme si promluvit.“ Martinin hlas byl ostrý jako ledový vítr, který se proháněl kolem našeho domu v malé vesnici pod Řípem. Seděla jsem u stolu, ruce se mi třásly nad talířem s rybí polévkou, když přede mě položila bílou obálku. Všichni ztichli – můj syn Petr, vnučka Anička i malý Tomášek. Srdce mi bušilo až v krku.

Otevřela jsem obálku a četla: „Musíte se do konce ledna vystěhovat.“ Slova mě bodala do očí. Vždyť jsem tu žila celý život! Tady jsem s Karlem vychovala Petra, tady jsme slavili každé Vánoce, tady jsme plakali i se smáli. Po Karlově smrti jsem zůstala sama a Petr s Martinou mě vzali k sobě. Myslela jsem, že jsme rodina. Ale teď…

„Martino, proč?“ zašeptala jsem.

Martina se na mě ani nepodívala. „Potřebujeme víc prostoru. Děti rostou a… prostě už to nejde.“

Petr mlčel. Jeho pohled byl sklopený, ruce svíral v pěst. Věděla jsem, že je mezi dvěma ohni. Ale proč mě nebrání? Vždyť jsem jeho matka! V očích mě pálily slzy, ale nechtěla jsem je pustit ven. Ne před nimi.

Celý večer jsem seděla jako omámená. Všude kolem voněl vánoční stromeček, Anička zpívala koledy a Martina s Petrem rozdávali dárky. Já jen tiše pozorovala, jak se mi život rozpadá pod rukama.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky – jak jsme s Karlem stavěli tenhle dům vlastníma rukama, jak jsme tu slavili jeho padesátiny, jak jsme tu pohřbili našeho psa Bena pod jabloní. A teď mám odejít? Kam půjdu? Kdo mě bude potřebovat?

Ráno jsem sebrala odvahu a šla za Petrem do dílny. „Petře, opravdu to tak chceš?“

Podíval se na mě unavenýma očima. „Mami, já… já nevím. Martina má pravdu, je to těžké. Ale nechci tě vyhazovat.“

„Tak proč to dovolíš?“

Mlčel. Věděla jsem, že ho svírá strach – strach z konfliktu, strach z Martiny. Byla vždycky silná osobnost, všechno muselo být podle ní.

Další dny byly jako zlý sen. Martina se mnou skoro nemluvila, děti byly zmatené. Anička za mnou jednou přišla: „Babičko, ty už tu nebudeš bydlet?“

Objala jsem ji a rozplakala se.

Začala jsem hledat podnájem v Roudnici, ale všechno bylo drahé nebo nevhodné pro starší ženu. Připadala jsem si zbytečná a opuštěná.

Pak přišel Štědrý den. Všichni jsme seděli u stolu, ale atmosféra byla napjatá jako struna. Martina najednou vstala a odešla do kuchyně. Za chvíli se vrátila s malým balíčkem.

„Jano… tohle je pro vás,“ řekla tiše.

Otevřela jsem balíček a uvnitř byl klíč a dopis.

„Jano, vím, že to mezi námi nebylo lehké,“ stálo v dopise Martininým písmem. „Ale nechci, abyste byla sama. S Petrem jsme vám našli malý byt v domě vedle školy – je to jen pár minut od nás i od dětí. Pomůžeme vám s vybavením i stěhováním. Chci, abyste věděla, že jste pořád součást rodiny.“

Nevěřila jsem vlastním očím. Slzy mi tekly po tvářích a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila něco jako naději.

Martina ke mně přišla a objala mě. „Promiňte mi… byla jsem tvrdá. Ale mám vás ráda.“

Petr nás oba objal a děti začaly tleskat.

Ten večer jsme si poprvé po dlouhé době povídali jako rodina. Smáli jsme se nad starými historkami a plánovali, jak mi pomůžou s novým bytem.

Dnes už bydlím sama ve svém malém bytě, ale každý den za mnou chodí Anička s Tomáškem na čaj nebo pohádku. Martina mi často volá a ptá se, jestli něco nepotřebuji.

Někdy si říkám: Muselo to dojít až sem? Proč jsou vztahy v rodině někdy tak složité? A co byste udělali vy na mém místě?