Když mi cizí dítě řeklo „Tati“: Příběh o vině, rodině a druhých šancích

„Pane Nováku, už na vás čekají,“ ozvalo se za mnou, když jsem si v zrcadle naposledy upravil kravatu. Všechno muselo být perfektní. Jsem Richard Novák, podnikatel roku, filantrop, muž s pověstí, kterou by mi leckdo záviděl. Ale dnes mi srdce bušilo jako splašené. Ne kvůli novinářům nebo dalšímu šeku pro dětský domov v Berouně. Bylo to něco jiného – neklid, který mě pronásleduje už roky.

Když jsem vstoupil do společenské místnosti, děti se na mě dívaly s očekáváním. Všude voněla káva a linecké cukroví, vychovatelky se usmívaly a ředitelka paní Hrdličková mě vítala s otevřenou náručí. „Pane Nováku, jsme moc rádi, že jste si na nás zase udělal čas.“

Usmál jsem se, jak jsem zvyklý. „To já děkuji vám. Je důležité pomáhat tam, kde je to potřeba.“

A pak se to stalo. Z davu dětí se vyřítila malá holčička s copánky a v růžových šatech. „Tati!“ vykřikla a vrhla se mi kolem pasu. Všichni ztuhli. Já taky. Srdce mi na okamžik přestalo bít.

„Eliško!“ okřikla ji vychovatelka, ale holčička mě držela pevněji. „To je můj tatínek! Já to vím!“

V místnosti zavládlo ticho, které by šlo krájet. Všichni čekali, co udělám. Já jen stál a díval se do těch velkých hnědých očí. Byly mi povědomé… až příliš povědomé.

„Promiňte,“ vykoktal jsem a jemně ji od sebe odtáhl. „Musíš si mě s někým splést.“

Ale Eliška zavrtěla hlavou: „Ne! Máš stejný úsměv jako já! Maminka říkala, že můj tatínek je bohatý pán z Prahy…“

Všichni se na mě dívali. Paní Hrdličková si mě vzala stranou: „Pane Nováku, Eliška je u nás teprve rok. Její maminka zemřela a o otci nic nevíme…“

Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. V hlavě mi běžely vzpomínky na dávnou noc před osmi lety v Plzni – krátký románek s dívkou jménem Lenka. Nikdy jsem ji už neviděl. Mohlo by to být možné? Mohl bych být Eliščin otec?

Celý den jsem byl duchem nepřítomný. Děti si hrály, já rozdával dárky a úsměvy, ale uvnitř mě sžírala vina a strach. Po skončení akce jsem seděl v autě a díval se na fotku Elišky, kterou mi podstrčila do kapsy: „Aby sis na mě vzpomněl, tati.“

Doma mě čekala manželka Jana. „Jak bylo v domově?“ zeptala se bez zájmu, zatímco míchala polévku.

„Zvláštní…“ odpověděl jsem vyhýbavě.

„Zase tě někdo prosil o peníze?“

„Ne… tentokrát to bylo jiné.“

Jana si mě změřila pohledem: „Co se děje? Jsi bledý jako stěna.“

V tu chvíli jsem jí všechno řekl. O Lence, o Elišce, o tom zvláštním pocitu viny i naděje.

„Ty jsi měl dítě s jinou?“ vybuchla Jana. „A celou dobu jsi mi to tajil?“

„Já nevěděl… přísahám!“

Následovala hádka, jakou jsme doma ještě nezažili. Jana brečela, já křičel, děti se schovaly do pokojů. Všechno, co jsme budovali, se začalo hroutit.

Další dny byly peklem. Jana se mnou nemluvila, děti se mě stranily a já nevěděl, co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodl pro test otcovství.

Když přišel výsledek – pozitivní – rozklepaly se mi ruce. Eliška byla moje dcera.

Vydal jsem se za paní Hrdličkovou: „Chci být Elišce tátou. Chci jí dát domov.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Sociální pracovnice mě zpovídaly, ptaly se na mou minulost i současnost. Jana odmítala Elišku přijmout: „Nechci cizí dítě ve svém domě! Už takhle je tu dusno!“

Snažil jsem se ji přesvědčit: „Je to moje dcera! Nemůžu ji nechat v domově…“

„A co naše děti? Myslíš na ně? Myslíš na mě?“

Byl jsem rozpolcený mezi dvěma světy – rodinou, kterou jsem měl, a dítětem, které potřebovalo otce.

Jednou večer přišla za mnou moje starší dcera Klára: „Tati… ty ji máš rád?“

„Ano… je to moje krev.“

Klára chvíli mlčela a pak řekla: „Tak ji přiveď domů. My to zvládneme.“

Byl to první paprsek naděje.

Nakonec jsme Elišku přivedli domů. První týdny byly těžké – Jana byla chladná, děti zmatené a já vyčerpaný z nekonečných vysvětlování a omluv.

Jednou večer jsem slyšel Elišku plakat v pokoji: „Proč mě teta Jana nemá ráda?“

Sedl jsem si k ní na postel: „Někdy lidem trvá déle, než si zvyknou na nové věci. Ale já tě mám rád moc.“

Eliška mě objala: „Já vím, tati.“

Postupně si k sobě našly cestu i ostatní děti. Jana však stále váhala.

Jednou přišla za mnou: „Richarde… já ti nikdy neodpustím tu lež. Ale Eliška za nic nemůže.“

A tak jsme začali znovu – pomalu a opatrně budovat novou rodinu.

Dnes už je Eliška součástí našeho života. Není to jednoduché – pořád cítím vinu za minulost i strach z budoucnosti. Ale když vidím její úsměv a slyším její smích s ostatními dětmi, vím, že to stálo za to.

Někdy si večer sednu na balkon a přemýšlím: Kolik dětí v Česku čeká na druhou šanci? Kolik z nás má odvahu přiznat chyby a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?